Zikmund na římskému trůnu aneb Nepřítel příbuzných i zachránce církve

V článku Zikmundova cesta k moci jsme sledovali počátky politické kariéry Zikmunda Lucemburského a popsali jsme těžkosti, s nimiž se potýkal při získávání uherské koruny. V devadesátých letech 14. století musel hájit Uherské království proti Turkům a zároveň se stále vypořádávat s vnitřní opozicí mocných uherských magnátů. Přesto se mu podařilo upevnit pozici natolik, že se postupně mohl věnovat i zahraniční politice ve střední Evropě. Jeho cílem bylo získat pro Lucemburky císařskou korunu. Zprvu Zikmund logicky předpokládal, že si pro ni pojede jeho bratr Václav, který byl od smrti Karla IV. římským králem, a tak se mu snažil pomoci.

Jenže Václav IV. se mezitím dostával do stále vážnějších problémů. Idyla lucemburské spolupráce, která fungovala ještě v osmdesátých letech (byť nikoliv nezištně), se v devadesátých letech zcela rozpadla. Hlavní příčinou byla právě Václavova slabost a nerozhodnost, která ze všeho nejvíce podkopávala jeho postavení jakožto římského krále a vyvolávala kritiku v říši. Ale i v Čechách už se proti němu stavěli mocní šlechtici, kteří se sdružili do panské jednoty, zaštítili se moravským markrabětem Joštem a roku 1394 Václava zajali. Akce však byla jen pouhou špičkou ledovce, jíž vyvrcholila dlouhodobě napjatá situace v zemi. Zikmund se tehdy událostí nezúčastnil, protože zrovna potlačoval jedno z uherských povstání a řešil Turky, ale říká se, že dovedně tahal z povzdálí za nitky. O Václavovo propuštění se pak zasadil především jeho nejmladší bratr Jan Zhořelecký, jenž ovšem „čirou náhodou“ zemřel už roku 1396 v klášteře Neuzelle, pravděpodobně na následky jedu. Přestože nic takového nebylo prokázáno, tehdejší komentátoři i dnešní historici hodně uvažovali o tom, že v tom má prsty právě Zikmund, jemuž byl bratr nepohodlný. Není jisté, jestli byl skutečně bratrovrahem, ale v každém případě získal rozhodující vliv na Václava právě uherský král.

Bratři spolu uzavřeli vzájemnou smlouvu, že po sobě zdědí vládu v Čechách či Uhrách, když nebudou mít syna. Václav dokonce jmenoval Zikmunda doživotním říšským vikářem, což byla významná funkce jakožto zástupce římského krále. Když se pak Zikmund otřepal z porážky u Nikopole, rozhodl se přimět bratra Václava stůj co stůj k římské korunovační jízdě. Ta byla totiž klíčová. Zikmund měl vychytralý plán, že zatímco se Václav stane loutkovým císařem, on sám bude římským králem a skutečným vládcem říše. Jenže tam se situace mezitím vyhrotila. Už od roku 1378 trpěla říše schizmatem dvou papežů, jednoho v Římě, druhého v Avignonu, mezi nimiž se Václav nedokázal pořádně rozhodnout, přestože vlažně podporoval římského papeže. Stále více moci si pro sebe uzurpovali kurfiřti, tedy sedm volitelů římského krále, kteří se chtěli podílet na vládě v říši. Jedním z nich byl i Václav jako český král, druhý pak Jošt jako braniborský markrabě. Zbylí volitelé však ztratili roku 1400 s Václavem trpělivost a sesadili ho z trůnu. Na jeho místo nastoupil Ruprecht Falcký (rovněž jeden z kurfiřtů, vládl 1400–1410). Václav však toto sesazení nikdy neuznal a Ruprecht sám si nedokázal nikdy dobýt silnou pozici, přestože ho jeden čas podporoval i Václavův bratranec Jošt.

V této situaci tedy Zikmund chtěl prosadit Václavovu římskou jízdu, aby jeho pozici upevnil. Už bylo všechno téměř dohodnuté a oba králové měli vyrazit na jaře roku 1402 z Prahy. Jenomže pak se náhle bratři pohádali a Zikmund nechal Václava v jeho vlastním Pražském hradě uvěznit. Těžko říct, co bylo přesnou příčinou sporu, ale mohlo to být tak, že Václav se na poslední chvíli chystal z římské jízdy uhnout, protože se mu do ní nechtělo a Zikmund s ním prostě ztratil trpělivost. V krizových situacích, kdy se mu nedařilo, se často projevila jeho prudká povaha a dal nemístný průchod vzteku. Přitom však stále sledoval nastoupenou politickou linii a jako tvrdohlavý býk šel za cílem, který si stanovil. Když Václav nechtěl jet dobrovolně, tak ho prostě naložil a jako zajatce dovezl do Vídně. Zjevně si představoval, že ho takhle doveze přes Miláno až do Říma, kde ho přinutí přijmout císařskou korunu za každou cenu. Jenže při dlouhých průtazích se změnila pečlivě připravovaná politická půda v Itálii (zemřel spojenec milánský vévoda Giangaleazzo) a ve Vídni Zikmund zjistil, že Itálie je pro Lucemburky nyní neprůchodná. Změnil tedy strategii a spolu se svými habsburskými spojenci donutil Václava k úplné abdikaci na oba trůny, český i římský. Ve své touze po moci se ale trochu přepočítal, což se mu ostatně stávalo poměrně často.

Zikmund sebral uherské oddíly, složené z větší části z divokých Kumánů, a hodlal svou pozici v Českém království upevnit. To ovšem pořádně přehnal, protože se proti němu postavila jak česká šlechta, tak moravský markrabě Jošt. Kumánská soldateska v Čechách způsobila hotovou spoušť a počínala si tam jako na kořistnické výpravě v nepřátelské zemi. Tímhle činem poprvé ztratil Zikmund v Čechách i na Moravě většinu sympatií a napříště se k němu čeští šlechtici stavěli s velkou rezervou a nedůvěrou. Navíc koncem roku 1402 vypuklo v Uhrách poslední velké protizikmundovské povstání, a tak musel ryšavý král své oddíly z Čech stáhnout, aby uhájil uherský trůn. Nezbývalo mu nic jiného, než Václava s omluvou propustit a vrátit mu jeho království.

Tohle byl typický příklad Zikmundovy politiky. Příliš mnoho akcí, příliš mnoho cílů, příliš mnoho ambicí.

Když roku 1410 zemřel Ruprecht Falcký, otevřela se před Zikmundem možnost konečně dosáhnout vytouženého snu a stát se římským králem. Hned napoprvé neuspěl, když většina kurfiřtů dala přednost jeho bratranci Joštovi Moravskému. Zikmund se však nechal zvolit zbylými kurfiřty a nárok na korunu uplatňoval také. Přitom on i Jošt ignorovali nároky Václava IV., který se římské koruny nikdy nevzdal. Vznikla tak trochu komická situace, kdy v říši byli v jeden okamžik tři římští králové, přičemž všichni byli Lucemburkové. Jenže Václava už v říši dávno nebral nikdo vážně a Jošt zemřel pouhé dva měsíce po své volbě, v lednu 1411. Zikmund neváhal, nechal zopakovat volbu a tentokrát už neměl vážnějšího protivníka.

Aby dokázal, že svůj nový úkol bere skutečně vážně, stanovil si podle svého zvyku ambiciózní, byť nutný cíl. Kromě dočasného tříkráloví trpěla totiž říše a vůbec celá křesťanská Evropa problémem trojpapežství. Vedle papeže římského a avignonského přibyl roku 1408 ještě papež z Pisy. Tehdy se církev totiž rozhodla, že vyřeší své schizma a svolala do Pisy koncil. Chtěla přimět oba papeže k rezignaci a zvolit nového, leč podařil se jen druhý bod. Oba dřívější papežové odmítli své posty opustit. A tak bylo zřejmé, že nový koncil musí zaštítit nějaká vyšší autorita, která bude mít dostatečnou moc přimět papeže k odstoupení. Ideálním kandidátem byl pochopitelně římský král a Zikmund se toho ujal se vší vervou.

Nechal kardinály svolat nový koncil do Kostnice. Aby mělo jeho rozhodnutí větší váhu, přesvědčil ke spolupráci i další dva nejmocnější panovníky tehdejší Evropy, krále anglického a francouzského. To nebylo snadné, protože oba panovníci byli právě uprostřed vzájemného konfliktu zvaného stoletá válka. Naštěstí v roce 1414, kdy koncil v Kostnici začal, už delší dobu panovalo příměří, a tak se oba uvolili vyslat delegaci, která se důležitého jednání zúčastnila.

Účastníci koncilu měli před sebou složitý úkol – přimět tři tvrdohlavé starce k odstoupení. Zejména pisánský papež byl zděšený, když zjistil, že i on by měl odstoupit. Původně si myslel, že koncil zkrátka odvolá oba ostatní a jeho potvrdí jako právoplatného papeže. Naštěstí se i jeho nakonec podařilo přemluvit, i když ještě stihl svůj slib odvolat a utéct do Itálie. Zpátky se vrátil v poutech. Nejhorší práce byla s avignonským Benediktem XIII., který utekl do Španělska pod ochranu kastilského krále.

Zikmund se tam rozjel za ním, ale předtím musel ještě vyřešit problém s Janem Husem. Pro Čechy je tohle bolestná kapitola, kterou Zikmundovi v jednom kuse vyčítají. Král dal totiž Mistru Janovi ochranný list, který mu měl zaručit bezpečí a možnost hájit své názory před koncilem. To ovšem Zikmund splnil, ale nemohl se postavit vůli církevních otců, kteří se rozhodli Husa upálit. Opravdu se snažil Mistra osvobodit, protože už tehdy tušil, že jeho smrt může v Čechách vyvolat nepokoje a on sám pak bude mít problém s usednutím na trůn, který měl zdědit. Na druhou stranu si kvůli němu nehodlal rozhádat kardinály, protože prioritním problémem zůstávalo trojpapežství. Do Kastilie za Benediktem odjel asi dva týdny po Husově upálení, 19. července 1415.

Nakonec se mu podařilo k rezignaci přesvědčit i Benedikta, poslal ho do Kostnice, ale sám se vrátit nemohl. U Azincourtu totiž proběhla významná bitva, kde početně slabé anglické vojsko na hlavu porazilo francouzské rytíře a zahájilo tím další fázi stoleté války. Příměří skončilo. To se Zikmundovi vůbec nehodilo, protože potřeboval podporu obou národů na kostnickém koncilu. Rozjel se tedy do Paříže a následně do Londýna a myslel si, že se mu díky autoritě římského krále podaří zprostředkovat mír. Jednáním a přesvědčováním strávil téměř rok. Zpočátku to vypadalo dost nadějně a pozdě zjistil, že obě strany hrály při jednání pouze o čas. Když francouzský král Karel VI. náhle odvolal všechny předběžné dohody, Zikmund byl zrovna v Londýně. Strašlivě se na Francouze rozzlobil a bylo úplně jedno, že Karel VI. je poněkud slabomyslný král pod vlivem svých baronů. Lucemburk okamžitě uzavřel spojeneckou smlouvu s Anglií a dokonce vypověděl Francii válku ve jménu říše. Bylo mu úplně jedno, že tím porušil staleté vazby svého rodu s pařížským dvorem. Navíc nedisponoval žádnou skutečnou vojenskou silou, kterou by mohl svého nového anglického spojence podpořit.

Když se roku 1417 Zikmund vrátil zpátky do Kostnice, zjistil, že kardinálové se za poslední rok a půl prakticky nehnuli z místa a rezignaci Benedikta XIII. musí stejně zařídit on sám. Poté se chystal ještě k jednomu zásadnímu kroku. Než bude zvolen nový papež, chtěl prosadit nezbytné reformy, které tehdejší katolická církev opravdu potřebovala, protože byla prolezlá mnohoobročnictvím (držení několika úřadů v jedněch rukou), nepotismem (čili protekcí příbuzných) a kupčením s úřady, nemluvě o prodávání odpustků. To ostatně byly právě ty nedostatky, které kritizoval Jan Hus a mnozí další. Církev procházela v pozdním středověku těžkou krizí a potřebovala získat zpět důvěryhodnost, což Zikmund dobře věděl. Jenže nepochodil. Reformy by totiž museli provést sami kardinálové, a to se jim tak úplně nechtělo. Bylo to trochu podobná situace, jako dnes v České republice při boji s korupcí. Hodně se o ní mluví a všichni o ní vědí a dušují se, že oni jsou nevinní a že s ní chtějí co nejdříve zatočit. Jenže ve skutečnosti jediní, kteří s ní mohou něco udělat, jsou ti, kteří z toho mají největší profit. Takže se nakonec neudělalo nic.

Byl zvolen nový papež Martin V., který převzal od Zikmunda vedení koncilu, a jednání o reformách se zastavilo. Jestliže si všichni pochvalovali, jak byl kostnický koncil úspěšný, když vyřešil schizma, byl to jen částečný a velmi vágní úspěch. Nicméně Zikmund své postavení bezpochyby upevnil.

_____________________________

Další literatura:

Kavka, František: Poslední Lucemburk na českém trůně, Praha 1998

Baum, Wilhelm: Císař Zikmund, Praha 1996

Čechura, Jaroslav: České země v letech 1378–1437: Lucemburkové na českém trůně II., Praha 2000