Článek
Z nejstarších českých dějin známe především případ Slavníkovců, kteří se stali obětí pomsty jiného velmožského rodu, zřejmě Vršovců (nikoliv Přemyslovců! - viz článek Masakr na Libici kvůli cizoložnici). Pražský biskup Vojtěch, jenž ze slavníkovského rodu pocházel, urazil kolem roku 993 Vršovce tím, že poskytl církevní azyl jakési cizoložnici, což měla být nevěrná manželka jednoho z Vršovců, které za to chtěli setnout hlavu. Protože si však Vršovci na biskupa netroufli, pomstili se na jeho bratřích, z čehož vznikl masakr na Libici roku 995, známý jako vyvraždění Slavníkovců. Kníže Boleslav II. ležel tehdy na lůžku těžce nemocen, takže činu nemohl zabránit.
Od msty k opovědi
Jak postupem času vznikala v českých zemích instituce zemského soudu, dívali se ostatní páni šlechtici čím dál více nelibě na případy, kdy některý z nich vzal drze právo do vlastních rukou. Případy se množily zejména v letech, kdy zeslábla ústřední královská moc: jak po bitvě na Moravském poli (1278), po vymření Přemyslovců (1306) a potom také za slabého krále Václava IV. (vládl 1378–1419), kdy na Moravě v té době probíhala válka markrabat Jošta a Prokopa, což na klidu také nepřidávalo. Je přitom lhostejné, jestli si šlechtici mezi sebou vyřizovali nějaké starší zášti, nebo prostě loupili pro kořist. Hranice mezi mstou a čistým loupežnictvím bývala mlhavá.
Po husitské revoluci nabraly boje mnohem tvrdší podobu – probíhala regulérní válka. Situace se uklidnila až za vlády Ladislava Pohrobka (1453–1457) a hlavně pak za Jiřího z Poděbrad (1458–1471). V husitské době zvedla hlavu královská města, která se postavila po bok pánů (vyšší šlechty) a rytířů (nižší šlechty) jako třetí stav. Městské posádky dokázaly konkurovat šlechtickým družinám, což vedlo k rivalitě, jež se vyhrotila zejména koncem 15. století. Slabý a ústupný Vladislav Jagellonský (vládl 1471–1516) navíc přesídlil do Budína, takže české země zůstaly fakticky bez panovníka. Právě tehdy začali šlechtici ve zvýšené míře používat takzvané opovědi. Když šlechtic někomu opověděl, vyhlásil mu tím vlastně malou soukromou válku. Někdy poslal opovědník svému nepříteli opovědný list, pak odešel ze svých statků, sebral ozbrojenou družinu a škodil své oběti, kde mohl. Přepadal kupce, plenil vesnice a pálil statky. Bylo mu úplně jedno, že to odnáší nevinní lidé. Opovědnictví bylo sice napůl legální, protože šlo o staré zvykové právo, ale zemské soudy se ho přesto většinou snažily stíhat.
Opovědník „z povolání“
Typickým opovědníkem byl rytíř Jindřich Roubík z Hlavatec, který neváhal přepadnout královský hrad Hluboká nad Vltavou, protože mu královna Johana dlužila nějaké peníze. Necítil žádnou vinu či zahanbení – Její Milosti královně přeci řádně opověděl a zmocnil se tedy hradu s boží pomocí, když se domáhal svého práva. Ano, opovědět mohl kdekomu. Našli se i tací, kteří opověděli samotnému císaři Fridrichovi III. (vládl 1442–1493), jako třeba jihočeský zeman Petr Stoupenský z Hužné, jemuž císař nezaplatil za nějakou službu a on se cítil poškozen. Císař sídlil ve Vídni, a Stoupenský tedy přepadal karavany, které vezly do Rakouska sukna a koření.
Vraťme se však Roubíkovi, který byl opovědníkem takříkajíc profesionálním. Celý život „napravoval“ křivdy odháněním stád, zapalováním chalup a přepadáním na křižovatkách. Neváhal vyhlásit opověď i rakouskému klášteru v Rukolné, na jehož majetek se cítil mít zákonný nárok. Nejvíce a nejdéle však škodil jihočeským Rožmberkům. Uprostřed každodenní rutiny vraždění rožmberských žoldnéřů však náhle přišel masopust a Roubík si vzpomněl, že by rád dobře pojedl a zúčastnil se rytířského turnaje. Napsal tedy pánovi na Krumlově list, že by rád nepřátelství na chvíli přerušil a přišel k němu na masopustní hostinu. Využil k tomu svých zkušeností žoldnéře ze zahraničí. „Nebť jest to i jinde bývalo v cizích zemích, žeť jsou se nepřátelé sjížděli a spolu veseli byli. Neb, ač jsem nepřítel Jeho Milosti [pana z Rožmberka], proto, to milý Bůh ví, že bych Jeho Milosti […] nic zlého nepřál.“
Zde nahlížíme do zvláštního myšlení opovědníků, kteří svůj boj nechápali ve zlém, ale prostě jako „práci“, kterou je přeci dobré na chvíli přerušit a odpočinout si. Nechtěl Rožmberky zabít či zničit, jen je trochu potrestat na majetku.
Města proti šlechtě
Překvapivě bezzubá byla justice v případě Jiřího z Kopidlna, který poslal v říjnu 1506 opověď Starému Městu pražskému. Pražský purkmistr předtím odsoudil Jana z Kopidlna, bratra řečeného pana Jiřího, za zabití jiného zemana přímo během konání výročního trhu v Praze. Městské právo v takovém případě mluví jasně a purkmistr se snažil celý případ co nejvíc urychlit. Hlava pana Jana spadla hned příští den při exekuci na Staroměstském náměstí. Jenže šlechta se cítila nadřazená městskému právu a odmítala se mu podřizovat, i když pobývala ve městě samém. Byl to dlouhodobý spor o moc mezi českými městy a šlechtou.
To se projevilo i v tom, jak rychle se podařilo získat Jiřímu Kopidlanskému ozbrojenou družinu o síle asi 200 jezdců a 100 pěšáků. Tolik lidí nemohl sehnat z vlastních zdrojů. Ostatní šlechtici stáli na jeho straně a využili sporu k tomu, aby mohli města oslabit. Kopidlanský škodil zejména vesnicím v okolí Prahy, které Starému Městu patřily. „Bral a mordoval, a ruce i nohy osekával lidem po cestách, kde koho dostal, jezdě s katem.“ Jeho soukromá válka trvala přes dva roky, když Pražanům došla trpělivost. Možná to bylo po akci ze srpna 1508. Kopidlanský tehdy „vpadl do vsi Michle u Prahy a vypálil ji všecku […], též nocí jel k Běchovicům, tu také vypálil všecku, i dvůr jeptiškám od sv. Kateřiny, tu dva mladé pacholky osekal [zabil mečem] a drahně lidí zranil, bráně, aby nehasili […], a byl by přijel i k Strašnicím a k Kyjům, i opatřili se sedláci a počali naň udatně stříleti a on nesměl na ně dorážeti, i tu sou zachováni“.
Jiří z Kopidlna, renesanční loupežný šlechtic
Potrestaná trestná výprava
A to se šlechta jen měsíc předtím shodla s městy na svatojakubském sněmu, že budou dodržovat zákony a společně postupovat proti zemským škůdcům. Ze Starých letopisů českých je vidět, jak páni dohodu dodržovali: „A páni i rytířstvo, zapsavše se spolu s městy se všemi, aby takového nepřechovávali, ale to vše zjinačili, an jej přechovávali, posilek dávali, tak mluvíce, že sou nespravedlivě Kopidlanského odsoudili, nedopustivše jemu zprávy jako na křesťana sluší.“
I vypravili Staroměstští proti Kopidlanskému ozbrojenou trestnou výpravu pod vedením Václava Kavana z Dědibab. Za trest vypálili a vyrabovali Kopidlno a způsobili prý škodu kolem 40 000 kop míšeňských grošů. Šlechtici byli pobouřeni a vyhlásili zemským škůdcem Václava Kavana. Tehdy zareagoval z Budína sám král Vladislav Jagellonský. Přiklonil se na stranu šlechty, odsoudil Staroměstské za jejich svévoli a vyhlásil, že sami zavdali příčinu, když odsoudili Jana Kopidlanského, k čemuž prý neměli právo. Jiří z Kopidlna má prý dostat ochranný glejt k bezpečnému jednání s měšťany.
Staroměstským nezbylo, než krále uposlechnout. Jiří Kopidlanský ukončil svoji opověď, přijal vyrovnání a dal se do služeb jiného loupežného rytíře. Zemský soud, který zasedl v Praze nad jeho případem v červnu 1510, ho i se společníky prohlásil za nevinného.
Vleklá cesta k pořádku
Nejen z případu pána z Kopidlna je vidět, že města tahala v tomto sporu za kratší konec. Po sepsání Vladislavského zřízení zemského roku 1500 získala šlechta zřejmou právní výhodu, kterou náležitě využívala, či spíše zneužívala. Opovědníků bylo mnohem více a cesty v Čechách i na Moravě byly čím dál nebezpečnější. Města se úporně bránila a drobné soukromé války se stávaly čím dál krvavější. Nepomohla ani upřímná snaha nejvyššího purkrabího Zdeňka Lva z Rožmitálu zavést v zemi opět pořádek. Našli se však i jiní šlechtici, kteří chtěli dosáhnout dohody. K té došlo roku 1517, když vznikla takzvaná Svatováclavská smlouva, která nejhorší nesrovnalosti v neprospěch měst napravila.
_____________________________________________________
Další literatura:
Francek, Jiří: Velké dějiny zemí Koruny české, tematická řada, sv. III. Zločinnost a bezpráví. Praha 2011
Macek, Josef: Jagellonský věk v českých zemích (1471–1526), díl 2. Šlechta. Praha 2001
Kreuz, Petr – Martinovský, Ivan (edd.): Vladislavské zřízení zemské a navazující prameny. Praha 2007
