Tragická sága rodu Vršovců aneb Odplatou za zločiny je Přemyslovci třikrát nechali vyvraždit

Většinu informací o Vršovcích čerpáme z Kroniky Čechů (Chronica Boemorum) od děkana Kosmy, dokončené roku 1125. Kosmas neskrývaně oslavuje vládnoucí rod Přemyslovců a dští pomyslný oheň a síru na všechny jejich nepřátele a protivníky. Proto by nás nemělo překvapit, že konkurenční rod, jenž byl možná druhý nejmocnější v české kotlině a neskrýval vlastní mocenské ambice, se u Kosmy dočkal jen odsouzení a pohany. Od Kosmy pak převzali informace jak pozdější kronikáři, tak od 19. století většina moderních českých historiků, kteří místy odsoudili Vršovce ještě i v místech, kde to Kosmas ani nezamýšlel. Nemusíme pátrat po tom, kdo nechal Vršovce vyvraždit, vina Přemyslovců je zjevná, ale mohli bychom se zamyslet nad tím, jestli se Vršovci opravdu provinili tím, z čeho je kroniky obviňují.

Vršovci sehráli významnou roli ve dvou obdobích českých dějin. Poprvé to bylo na přelomu 10. a 11. století (v letech 995–1014), podruhé o století později (v letech 1096–1109). Nikoliv náhodou se v obou případech jedná o dobu, kdy byl český knížecí stolec oslaben vzájemnými půtkami mezi členy přemyslovského rodu. Kronikář Kosmas v obou případech dává jasně najevo, že Vršovci sehráli v čase chaosu úlohu rozvracečů, podněcovačů vzpour a zrady. Přitom si musíme uvědomit, že první zmiňované období Kosmas vůbec neprožil (žil v letech asi 1045–1125). Většinu informací čerpal z ústních zdrojů, případně z legend, a k tomu si spoustu věcí domyslel, jak se mu to hodilo do jeho konceptu.

O účasti Vršovců na vraždění Slavníkovců roku 995 (viz Masakr na Libici kvůli cizoložnici) kronikář Kosmas nepíše. Jeho první zmínka o Vršovcích je zasazena zhruba do roku 1000, kdy v Čechách probíhal boj o knížecí stolec mezi bratry Boleslavem III., Oldřichem a Jaromírem. Do boje hojně zasahoval polský kníže Boleslav Chrabrý. Kosmas uvádí, že Vršovci využili zajetí knížete Boleslav III. v Polsku, aby se zmocnili jeho bratra Jaromíra: „Jejich vůdcem a jaksi hlavou veškeré ničemnosti byl Kochan, zlosyn a člověk ze všech zlých lidí nejhorší.“ Ten se měl se svými příbuznými notně opít a vymyslet na Jaromíra ošklivý kanadský žertík: „Neboť jakmile se jejich ničemnost rozpálila a na odvahu se rozjařila vínem, uchopili svého pána, ukrutně ho svázali a nahého, naznak položeného, připoutali za ruce a nohy k zemi kolíky a skákali, hrajíce si na vojenské rozběhy, na koních přes tělo svého pána.“

Naštěstí prý tehdy knížete zachránil jeden z jeho služebníků jménem Hovora, který rychle běžel do Prahy pro pomoc k přátelům knížete. Ti rychle popadli zbraně, nasedli na koně a spěchali k místu činu. „Když je ti činitelé nepravosti [Vršovci] spatřili, jak se náhle se zbraní na ně vrhají, rozprchli se jako netopýři po lesních skrýších. Oni pak nalezše knížete zle od much poštípaného a polomrtvého, – neboť jako roj včel se snášelo hejno much nad nahým tělem – rozvázali ho a dovezli na voze do hradu Vyšehradu.“

Věrný Hovora byl za svoji odvahu odměněn šlechtickým titulem a pozemky u Velíze. Zlořečený Kochan se prý tehdy zachránil útěkem do Polska a ze dvora polského knížete nadále škodil Přemyslovcům. Údajně kvůli jeho pomluvám nechal později vládnoucí kníže Oldřich (vládl 1012–1033) vyloupnout svému bratrovi Jaromírovi oči a vykastrovat ho. Kníže Jaromír byl vůbec tragická postava českých dějin, což svým činem měli začít právě Vršovci.

Budeme-li věřit Kosmovu podání, které obratně stírá vinu vycházející ze svárlivosti samotných Přemyslovců, pak se nemůžeme divit, že se Přemyslovci pokusili Vršovců co nejdříve zbavit. Poprvé tak učinili roku 1003, k němuž uvádí Kosmas pouze lakonickou poznámku: „U nás byli povražděni Vršovci.“ Nesmíme si ovšem představovat, že takhle jednoduše by se dalo zbavit všech Vršovců najednou. Raně středověké rody totiž neměly jen pár členů, ale počítalo se příbuzenství po otci i matce až do sedmého kolena. To mohlo dohromady být i několik stovek lidí. Nešlo je jednoduše vyvraždit, a to i kdybychom pominuli Kochana a s ním možná i další příbuzné, kteří stále žili v polském exilu. Druhý podobný pokus se pak uskutečnil roku 1014 zhruba se stejným výsledkem. Můžeme předpokládat, že Vršovci sice přežili, ale ztratili svůj vliv a postavení, které zjevně měli koncem 10. století.

Trvalo dlouhá desetiletí, než se Vršovci opět prodrali ke svému dřívější postavení. Vrátili se ovšem se vší parádou a opět předvedli během několika let koncert zrad, úskoků a lstí, alespoň podle Kosmova podání. Nyní už se však jedná o události, které kronikář osobně zažil a byl o nich jistě dobře zpraven. To ho však stále nezbavuje zjevné zaujatosti vůči Vršovcům. Ti vstupují na scénu roku 1096 a to hned zradou.

Tehdejší přemyslovský kníže Břetislav II. (vládl 1092–1100) zrovna válčil v Polsku proti polskému knížeti Vladislavu Heřmanovi a měl s sebou samozřejmě většinu svých nejlepších bojovníků včetně Mutiny, vůdce Vršovců. Ten měl být dokonce jeho důvěrníkem, ale namísto věrnosti prý zrádně vyjednával s Poláky. Břetislav II. to ovšem zjistil, nechal si Mutinu předvolat a podle Kosmy mu takto vyčinil: „Já, kdybych se nebál urazit Boha, věru bych ti dal vyloupat oči, jak sis zasloužil; ale nechci tomu, protože je veliký hřích zkazit, co prst Boží učinil na člověku.“ Potom ho vypověděl ze svých služeb, vyhnal ho i s jeho příbuzným Božejem (údajně spoluspiklencem) z Čech a pochopitelně zabavil všechen jejich majetek, jistě ne malý. Oba dva se prý uchýlili do Polska k Vladislavu Heřmanovi, který je vlídně přijal. To samo o sobě určitě stačilo Kosmovi jako důkaz, že byli zrádci.

Není divu, že Vršovci byli na Břetislava naštvaní, ať už je potrestal po právu či nikoliv. Jeho osud se naplnil o čtyři roky později, tedy v prosinci roku 1100. Tehdy se český kníže věnoval na Zbečně oblíbené šlechtické kratochvíli: lovu. Když se jednou za tmy vracel znavený domů, vyskočil odkudsi ze stínů nějaký ničema jménem Lork a bodl knížete loveckým tesákem přímo do břicha. Ten zranění do dvou dnů podlehl. Ani Lork však neunikl trestu, zahynul ale podivným způsobem. Při útěku se prý zřítil s koněm do jámy, kde se probodl vlastním mečem. Kosmas si není jistý, jestli mu vypadl z pochvy a on na něj nešťastnou náhodou nalehl, nebo se probodl vědomě, když zjistil, že ho pronásledovatelé dohánějí. Každopádně nemohl podat svědectví o tom, kdo ho k vraždě najal. A tak se mezi lidmi brzy rozšířila pověst, že to byli Vršovci, kteří se chtěli knížeti pomstít.

Podezření ještě zesílilo, když se chvíli po Břetislavově smrti vrátili z polského exilu Božej s Mutinou. Návrat jim povolil nový kníže Bořivoj (vládl 1100–1107 a 1117–1120), jehož starší bratr Břetislav II. označil za svého nástupce. Byl to ale problémový tah. Jednak Bořivoj nebyl nejstarší z rodu Přemyslovců, což odporovalo tehdy platnému stařešinskému zákonu, a jednak to byl zřejmě ústupný člověk, až příliš čestný, naivní a idealistický, přestože mu nechyběly mocenské ambice. Hned po návratu na něm Božej požadoval nazpět svůj Žatec a Mutina své Litoměřice. Své? Byla to doba hradištní soustavy, kdy o správě pevností rozhodoval výhradně kníže, takže Vršovci určitě neměli právo klást takové požadavky. Přesto jim ústupný Bořivoj vyhověl, zřejmě aby napravil ne zcela korektní čin svého předka, který Vršovce vyhnal jen kvůli podezření.

To mu však pomohlo pouze dočasně. Pokračoval totiž v bojích proti Polsku a jeden z tamních kandidátů na knížecí stolec jménem Boleslav ho potřeboval oslabit. Podařilo se mu vrazit klín mezi Bořivoje a jeho dosud loajálního moravského bratrance Svatopluka tím, že Bořivojovi vyplatil 1000 hřiven stříbra, aby si koupil jeho neutralitu v polských záležitostech. Bořivoj částku přijal (podle Kosmy na radu zlých rádců Hrabiši a Protivena), ale Svatopluk z ní neviděl ani stříbrňák. To ho natolik popudilo, že se od roku 1104 obrátil proti Bořivojovi a „jsa hrubě uražen a rozpálen hněvem, odešel prý se slovy: Svůj požár zříceninami uhasím.“

Svatopluk prý tehdy poslal do Čech „vyzvědače nepravosti, udavače spravedlnosti, rozsévače nesvornosti, všech zlých pletich vynálezce“. Zkrátka se snažil skrz své lidi přesvědčit české předáky, že Bořivoj není dobrým knížetem a on sám by byl lepším. Bořivoj se začal cítit nejistě, protože netušil, kdo všechno proti němu strojí úklady. Začal tak propouštět své staré rádce a namísto nich si brát nové, nepříliš urozené, jimž plně důvěřoval. Logicky se obracel i proti Vršovcům, kterým už dlouho nevěřil. Tím ještě podkopal důvěru v sebe samého a Vršovci, stejně jako jiní předáci, přeběhli ke Svatoplukovi.

A tak roku 1107 svrhl Svatopluk s pomocí Vršovců a dalších urozených svého bratrance Bořivoje. Ani se ho nenamáhal zabít či jinak zneškodnit, protože ho pokládal za příliš slabého. Bořivoj se domáhal práv u římského krále Jindřicha V. (vládl 1104–1125), jenž mu přislíbil pomoc, ale jen za určitou částku. Byl prý lakomý jako peklo. Král dostal zálohu a povolal k sobě Svatopluka, aby ho uvěznil. Bořivoj se chtěl vrátit do Čech, ale Vršovci a ostatní velmožové ho odmítli přijmout znovu za knížete. Bořivoj však ve své čestné naivitě stejně poslal zbylou dlužnou částku králi Jindřichovi. Tím pro krále ztratil jakoukoliv hodnotu, takže ten se dal vzápětí bez skrupulí přesvědčit Svatoplukem, že když ho propustí, dostane od něj dalších 10 tisíc stříbrných. Proč si nenechat zaplatit dvakrát?

Svatopluk byl ovšem z jiného těsta než jeho bratranec Bořivoj. Byl smělý, ambiciózní a k dosažení svých cílů neváhal použít jakýchkoliv prostředků. Brzy se mu to však vymstilo. Hned příštího roku 1108 táhl po boku krále Jindřicha do Uher, aby mu římský panovník prominul část dlužných peněz, jež v Čechách nedokázal sehnat. Zatímco byl pryč, jmenoval za sebe zemskými správci právě Mutinu z rodu Vršovců, a jakéhosi mocného předáka Vacka. Oba dva veleli svým posádkám, když do Čech za nepřítomnosti knížete vpadli Poláci po boku s vyhnaným Bořivojem. Oba správci byli na hranicích poraženi a museli ustoupit do vnitrozemí. Vacek prý tehdy pojal podezření, že Mutina nebojuje dost statečně, protože je zřejmě domluvený s Poláky i s Bořivojem, s nímž měl přece odjakživa dobré vztahy.

Dokonce i zaujatý Kosmas přiznává, že si není jistý, jestli byl Mutina v tomto bodě vinen, ale předák Vacek svá podezření poslal Svatoplukovi do Uher. Kníže zaplál hněvem vůči věrolomným Vršovcům. Když se vrátil domů z Uher, Poláci už z Čech naštěstí ustoupili (údajně díky Vackově lsti). Svatopluk se chtěl pomstít, a když nemohl přímo Polákům, vylil si zlost alespoň na Vršovcích. Neodvážil se však jednat jen tak o své vůli a svolal sněm českých velmožů. Při něm upřel divoké oči na Mutinu a řekl mimo jiné toto: „Což zapomenu, že jste lstivým úkladem zabili mého bratrance Břetislava, tu vynikající hvězdu v celém kruhu knížat, ty i tvůj bratr Božej? … Slyšte, moji předáci, co spáchal syn nepravosti a hlava veškeré bezbožnosti, tenhle Mutina, jehož jsem já nedávno … zůstavil za nejvyššího správce této země. Ten dobrý člověk dělaje, jako by šel na lov, neostýchal se v noci zajít do Polska do hradu Sviní [Svídnice], aby se uradil se svým strýcem Nemojem, jak by mne ze stolce svrhl.“

Kníže byl zjevně mírně paranoidní a ne všichni předáci souhlasili s jeho slovy. Ozvalo se zmatené reptání, ale zřejmě i dost souhlasných výkřiků. Bylo jistě mnoho těch, kteří závistivě hleděli na majetek a moc konkurenčního velmožského rodu. To Svatoplukovi stačilo, aby dal pokyn svému katu. „Ten se hned vrhl na Mutinu, jenž nic takového netušil. Jak podivuhodná byla trpělivost toho předáka! Při dvou ranách seděl bez pohnutí, a při třetí, když se pokusil vstát, byl zabit. V touž hodinu a v téže jizbě byli jati Vnislav, Domaša a dva synové Mutinovi.“

To však Svatoplukovi nestačilo. „Kdo se nehrozí vyplnit můj rozkaz, tomu bude dána těžká hrouda zlata. Kdo však zabije Božeje a jeho syna, dostane stokrát tolik a bude vládnout jejich dědictvím.“ Tím byl zpečetěn osud Vršovců. Věrní a ziskuchtiví předáci prý rychle skočili na koně a letěli k Libici, kde dotyčný Božej přebýval, aby mohli shrábnout odměnu jako první. A tak se na stejném místě, kde před 113 lety zahynuli příbuzní svatého Vojtěcha pod meči zřejmě vršovských vrahů, odehrála opožděná odveta, možná ještě krvavější.

Zatímco usedal Božej na Libici k obědu, přistoupil k němu jeho syn, řka: „Hle, pane, běží sem mnoho lidí v nepořádku úprkem přes pole.“ Ale Božej pravil: „Přicházejí z vojny, ať k nám přijdou s požehnáním Božím.“ Tu hle, divoký Krása otevře dveře, a zablesknuv vytaseným mečem, zvolá: „Pryč s tebou, zlosyne, pryč, ty protivný, jenž jsi mého příbuzného Tomáše zabil bez příčiny v čase postním.“ I vstal Božejův syn Bořut: „Co činíte, bratři? Je-li nařízeno, abychom byli zajati, můžeme být zajati bez zbraní a bez hluku,“ a vtom již měl, aniž co tušil, vražen meč do břicha až po jílec. A v té chvíli i zbrocený ještě krví synovou, byl do hrdla otcova vražen… Bez rakve a pohřbu byli Božej a jeho syn jako hovada hozeni nazí do jámy. Nemohl jsem se dozvědět, kolik hlav z toho rodu bylo vydáno na smrt, protože nebyli zabiti ani jednoho dne, ani na jednom místě. Neboť jedni byli vedeni na tržiště a jako dobytek skoleni, jiní byli na hoře Petříně sťati, mnoho jich bylo povražděno v domech nebo na ulicích … Ostatní však, kteří z toho rodu zůstali naživu, skryli se, prchnuvše, jedni do Polska, jiní do Panonie [Uher].

Z Kosmova popisu je znát, jak rozšířeni byli Vršovci po celém území Čech. A ani tentokrát se Přemyslovcům nemohlo podařit vyvraždit je úplně. Zasazená rána však byla natolik hluboká, že se z ní už nikdy nevzpamatovali natolik, aby získali zpět ztracené mocenské pozice. Podle pozdějšího kronikáře Dalimila je povolal z exilu kníže Bedřich (vládl 1172–1173 a 1178–1189), když potřeboval lidi pro vnitřní boje: „Bedřich bratru na Moravu / jel napravit vzpurnou hlavu, / a že lidí neměl dost, / Vršovce vzal na milost. / Aby dětem náležitě / připomněl však otců vinu, / nakázal jim nadál v štítě / mít katovskou širočinu.“

Ve skutečnosti se některé části rodu dostaly do Čech už dřív a získaly opět správu Litoměřic a Žatce. Nejmocnějším velmožským rodem v zemi už se ale nestali. Přesto se dokázali i ze zahraničí do roka od krvavého vraždění pomstít svému hubiteli, knížeti Svatoplukovi. Ten roku 1109 opět bojoval po boku římského krále Jindřicha, když do jeho tábora pronikl smělý bojovník, jehož prý poslal Jan, syn Čestův, z rodu Vršovců. „Postavil se pod košatým bukem vedle cesty, kudy se chodilo ke královským stanům, číhaje na knížete, až se bude vracet z dvora králova. Jakmile ho již za prvního soumraku nočního spatřil, obklopeného velmi četným zástupem jeho družiny, vskočil na koně, a na chvíli se vmísiv doprostřed zástupu, s celým napětím sil namířiv mezi lopatku knížete házecí kopí. Do samých útrob hrudi mu vehnal smrtící špici. A on, ještě než dopadl k zemi, vypustil duši.“

Tak tedy skončilo dlouholeté potýkání dvou rodů, Vršovců a Přemyslovců. Závěrečnou vraždu bychom Kosmovi mohli věřit, protože Vršovci měli skutečný důvod k pomstě. Dokázali tím, že i po zkázonosném rabování na svých panstvích neztratili vliv a chuť intrikovat.

Verdikt

Vršovci zřejmě nechtěli Přemyslovce nikdy přímo svrhnout a nahradit je na knížecím stolci. Na to bylo postavení vládnoucího rodu příliš silné. Přesto zřejmě prosazovali svoji vůli a moc silněji, než bylo Přemyslovcům milé a ti se zkrátka čas od času cítili z jejich strany ohroženi. Proto se jich museli zbavit co nejdůkladněji, jak to bylo možné.

____________________________________

Literatura:

Kosmova kronika česká. Praha 2005

Třeštík, Dušan: Proč byli vyvražděni Slavníkovci. In: Slavníkovci v českých dějinách. Kutná Hora 2007

Wihoda, Martin: Morava v době knížecí. Praha 2010

Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí. Praha 1997