Vykřičené domy, aneb hampejzy čili hnízda nevěstek středověku v Praze i v Brně

Katoličtí kněží od počátku středověku bojovali proti morálním zvrhlostem, které s sebou přinášela pozdní antika, včetně bujarých večírků přerůstajících místy až v orgie v lázních. Sexuální služby v římském impériu často dostupné v mnoha úrovní od chudých až po vybrané a vzdělané společnice.

Jenže s postupem času a proměnou společnosti do podoby typického středověkého feudalismu si i duchovní uvědomili, že fungování takzvaného nejstaršího povolání je v podstatě nutné zlo i kvůli morálce běžných křesťanů. Bez těchto služeb totiž bujelo mnohem více nekontrolované cizoložství i mezi „ctnostnými“ ženami, což celkově rozkládalo společenské vztahy. Jeden ze ctihodných otců je trefně přirovnal k žumpě v paláci. Nevěstky jsou pro společnost stejně potřebné, přestože samy sice „smrdí“, ale bez nich by brzy smrděla celá společnost, podobně jako palác bez žumpy.

K podobným úvahám brzy došli i všichni racionálně založení lidé ve středověku, zejména městští radní, jimž bylo jasné, že úplným potíráním prostituce docílí jen toho, že se placené sexuální služby přesunou do soukromých domů či hostinců a lázní, kde je nebudou moct kontrolovat. Proto můžeme od vzniku měst pozorovat i snahu o řešení tohoto problému, byť záznamů zůstalo zejména v českých poměrech spíše poskrovnu. Slavná červená lucerna jako označení veřejného domu se sexuálními službami se rozmohla od 14. století, ale spíše na západě (zejména ve Francii). U nás o nich mnoho nevíme.

Podstatnější je, že kvůli biblicky vyjádřenému hříchu smilstva byly prostitutky ve středověku odsuzované a ponižované. Ne tak moc ze strany kněžích, kteří došli k názoru, že jde v podstatě o „přirozený hřích“, jak jsem zmínil výše, ale běžní lidé měli pocit, že si kvůli tomu mohou směrem k nim všechno dovolit. I proto jim města vymezovala zvláštní prostor, který kontrolovala a občas i spravovala. Problém totiž spočíval v tom, že z pohledu obyčejného měšťana vlastně nebylo hříchem prostitutku znásilnit i proti její vůli, protože ona se přece dopouští hříchu běžně a on jí neudělá vlastně nic horšího.

Přes uvedené racionální přístupy nehodlali městští radní trpět „lehké holky“ jako součást běžné společnosti. Už v průběhu 11. a 12. století, kdy začal v západní Evropě nový rozvoj měst, byly nevěstince vytlačovány k hradbám. Jestliže společenské elity uznávaly nutnost prostituce, o to více potlačovaly samotné prostitutky a chtěly jim dát najevo své opovržení. Z toho důvodu musely v mnoha městech chodit prostitutky viditelně označené (např. žlutým lemováním svého oblečení), nesměly nosit stejné šaty či pokrývky hlavy jako počestné dámy a měly vysloveně zakázaný přístup do lepších čtvrtí. Na trhu se pak nemohly dotýkat zboží a prohlížet si ho, protože se věřilo, že by svým dotykem zboží znesvětily. Na druhou stranu právní ochranu požívali návštěvníci nevěstinců, kteří neměli být napadáni v oněch chudších čtvrtích.

To byl totiž pro soužití ve městě mnohem větší problém než ochrana samotných nevěstek, považovaných za nečisté. I jejich zákazníky bohužel někteří obyvatelé brali jako zavrženíhodné hříšníky, takže si řekli, že není nic zlého na tom, když je okradou nebo fyzicky napadnou. Tady nastal prostor pro systémové řešení v rámci městského práva.

Podíváme se na proces, jakým si prošlo od svého založení město Brno, kde díky dochované právní knize máme na české poměry nadstandardní informace. Byť samotná statuta na toto téma pocházejí až z poloviny 14. století, částečně popisují stav i starších dob, takže máme nepřímé doklady o tom, že nevěstky byly v Brně už o století dříve, kdy získalo roku 1243 status města prostřednictvím privilegií od krále Václava I. Vlastně i bez těchto statut bychom mohli působení prostitutek v novém městě předpokládat, protože ty k městské společnosti vždy patřily. Takhle ovšem víme, že je radní vykázali hned za městskou hradbu na kopec zvaný Puhlík vedle Brněnské brány, která stála na dnešním Šilingrově náměstí. Umístění blízko za hradbou poblíž některé z bran se ve městech často vybíralo proto, aby nevěstky na jednu stranu neotravovaly přímo prostor vnitřního města, ale na druhou stranu byly relativně snadno dostupné pro obyvatele i návštěvníky.

Naproti Šilingrově náměstí vede z kopce dolů ulice Pekařská na Staré Brno kolem Mendlova náměstí, kde ve středověku bývalo nejstarší osídlení a teprve ve 13. století se centrum přesunulo na kopec, kde zůstalo dodnes. To ovšem znamenalo, že za hradbami hned pod Petrovem a Špilberkem u dnešní ulice Husovy vzniklo rozsáhlé předměstí, kde se koncentrovali chudší lidé, kteří si nemohli dovolit koupit dům v samotném městě.

Nicméně Pekařská ulice zůstala důležitou dopravní tepnou pro zboží i lidi, takže nebylo myslitelné, aby se nevěstky usídlily právě tam. Kolem ní pak stálo spoustu chudších dřevěných domů, sice chudších, ale veskrze „ctihodných“. Ti nejchudší se uchýlili právě na kopec Puhlík, tedy vlevo od Brněnské brány (při pohledu z města), kde dnes jezdí tramvaj od Šilingrova náměstí na hlavní nádraží. Jakkoliv by se mohla blízkost chrámu sv. Petra a Pavla zdát problematická, tak díky prudkému svahu a hradbám byla od Puhlíku vlastně dostatečně oddělená a tím i vzdálená.

Vypadá to, že řešení městské rady zpočátku poměrně spolehlivě fungovalo. Nevěstky pravděpodobně bydlely mezi chudinou na Puhlíku v jednoduchých dřevěných domcích, takže to měly blízko „do práce“. Nakupovat chodily na blízké Staré Brno, takže bohatší obyvatelé města je nemuseli ani na trzích moc potkávat.

Jenže bohužel postupem času začaly na Puhlíku bujit problémy s rostoucí kriminalitou, kterou bohužel „nejstarší řemeslo“ nevyhnutelně přitahuje. Samotné nabízení sexuálních služeb totiž není ve skutečnosti nijak agresivní a problémové, jenže často přitahuje zkažené a bezohledné lidi, kteří se na nevěstkách přiživují. Jde pochopitelně o kuplíře, kteří původně měli prostitutkám zprostředkovat nabídku služeb k zákazníkům, a navíc je ochránit před případným násilím z jejich strany. Za to si brali určitou část jejich zisku. Bohužel časem tento obchod nevyhnutelně rozbujel do podoby organizovaného zločinu. Jednak si kuplíři brali čím dál větší díl z výdělků a jednak se sami dopouštěli násilnického napadání, nejen nevěstek, ale často také zákazníků.

Bohužel se na takovém okraji společnosti, kde jsou loupež a podvod považovány za normu, rozšířila i spolupráce s dalšími kriminálníky (zloději, vrahy, násilníky), kteří se za přispění kuplířů často skrývali v nevěstincích před spravedlností, protože za hradbami na ně městská rada nemohla a navíc měli rychlý a snadný přístup do města, aby mohli krást či jinak škodit. Je jasné, že za těchto okolností se z Puhlíku stala velmi nebezpečná čtvrť, kam se běžní obyvatelé báli chodit, takže městská rada musela vyslechnout jejich stížnosti. Tak to alespoň popisují zmíněná statuta z poloviny 14. století.

Nakonec byla potřeba ještě intervence markraběnky Markéty Opavské, ženy Jana Jindřicha, který si ve městě vybudoval sídlo po svém jmenování markrabětem roku 1348. Už v tomto roce máme (shodou okolností) zmínku i o nových dvou budovách veřejných domů na dnešní Josefské ulici (tehdy se nazývala Česká) nedaleko hlavního nádraží. I v tomto případě šlo o promyšlené umístění, protože toto místo sice leželo uvnitř městských hradeb, takže ho rada mohla kontrolovat, ale za židovskou čtvrtí poblíž Židovské brány, takže tam bohatší obyvatelé běžně také moc nechodili a celkově se dalo počítat s řídkým pohybem lidí.

K roku 1353 se pak přistoupilo ke „konečnému řešení“ puhlíkovské otázky. Na příkaz markraběnky stráže vyhnaly nevěstky z Puhlíku a jejich veřejné domy spálily. Městská rada následně vydala zákaz provozování této živnosti na Puhlíku a přesunula problémové pracovnice do dalších dvou nově vykoupených a připravených domů poblíž Židovské brány, takže tam najednou stály čtyři vedle sebe, což už vytváří základ malé čtvrti, kam by se jistě hodilo umístit červené lucerny.

Díky právním a účetním záznamům známe dokonce i způsob, jakým město nechalo tyto nevěstince spravovat. Samotné domy zůstaly v majetku města, které svěřilo do správy dvěma ženám. Dva domy řídila Pletlinna a další dva pak Pragarinna. Tyto „dámy“ pronajímaly prostory v domě jednotlivým prostitutkám a z toho pak odváděly městu pravidelný plat 4 groše týdně (každou středu) za každý dům, přičemž jeden z nich byl pravděpodobně nějaký větší či luxusnější, takže stál dokonce 6 grošů týdně. Tím se eliminovalo působení kuplířů, protože prostitutky zůstávaly pod neustálým dohledem podrychtáře, biřiců a soudních zřízenců, takže nikdo z nich je nemohl využívat k vydírání, nelegálnímu vymáhání peněz, či požadovat nějaké výjimečné služby zdarma.

Na tomto příkladu je zřejmé, že „kolektivně“ organizovaná a regulovaná prostituce byla mnohem efektivnější pro všechny zúčastněné, na rozdíl od původních individuálně působících nevěstek pod vlivem kuplířů.

Poněkud odlišný příběh si v tomto ohledu zažila Praha, coby sídlo knížete a později krále, a zejména hlavní finanční i obchodní centrum celé země. Proto zde vykvetla prostituce o mnoho dříve. Už zhruba od přelomu tisíciletí se vytvořilo její hlavní centrum na Ungeltu, což je prostor za Týnským chrámem nedaleko Staroměstského náměstí (dnes je tam třeba Jazzový klub Ungelt). To určitě není na okraji za hradbami, navíc je zarážející blízkost božího svatostánku. Proč právě tady? Na tomto místě totiž vybírali úředníci clo od zahraničních kupců, proto se zde shromažďovali bohatí zákazníci se značným množstvím peněz, čehož nevěstky rády využívaly. Navíc sem do oficiálního prostoru pod správou knížete nesměly vstupovat městští strážci a to ani v příštích staletích. Není tedy divu, že zde prostitutky a veřejné domy vydržely až do 19. století. Je to v blízkosti obchodního centra a přitom je mohutný Týnský chrám kryje před zraky zvědavých davů.

Další veřejné domy pak vyrostly už na typičtější lokalitě za hradbami a z pohledu Starého Města i za řekou Vltavou v místě dnešního Smíchova, tedy pod Petřínem a relativně nedaleko Pražského hradu a Malé strany (tehdy Menšího města pražského). Vzhledem k umístění se dá předpokládat, že se tady scházela chudší vrstva, zatímco na Ungeltu zůstávaly kvalitnější a dražší společnice pro bohaté. To už ovšem uvažujeme o vrcholném středověku 13. a 14. století.

Záznamy máme z doby Karla IV. (♣ 1348–1375), kdy začali v Praze působit první reformátoři, kteří se uvádějí jako předzvěst husitských kazatelů. Máme na mysli zejména Jana Milíče z Kroměříže, který prý napravil kolem 300 nevěstek, když je svým kázáním přesvědčil, aby opustily své „řemeslo“ a nechal jim postavit dům zvaný Jeruzalém. Je tedy zřejmé, že toto povolání zde bylo v té době dost rozšířené a mravnostně přísní kněží i kazatelé v tom viděli velký problém, který se snažili napravit.

Z městských knih víme, že velká koncentrace nevěstinců a jiných podobných domů se nacházela v takzvaných Benátkách (dnes Bartolomějská ulice), tedy blízko hradeb Starého města směrem k Novému městu, které Karel IV. založil. Kromě nevěstek tam mimo jiné bydlel i kat, což ukazuje, že se tam shromažďovali lidé na okraji společnosti. Sám kat byl vyloučen z lepších kruhů, takže ho umístili tam, kde nepřekážel a přitom mohl do jisté míry dohlížet na pořádek a zajišťovat bezpečnost. Z roku 1365 máme záznam i o hampejzu na okraji židovského ghetta, což je zřejmě podobně motivované jako v Brně.

Specifický vývoj zažilo pražské souměstí po vypuknutí husitských válek (1419), kdy ho obsadili kališníci a vyhnali odtud nejen katolíky a duchovní, ale také všechny prostitutky. Mravokárci navazující na Jana Husa (ale třeba i Jana Milíče) totiž hříchy tohoto typu nesnášeli a nehodlali je nechat oficiálně působit. Stalo se samozřejmě přesně to, co bychom očekávali – nevěstky se stáhli do ilegality v hostincích a lázních.

Po nástupu Zikmunda Lucemburského se pak jejich struktura poměrně rychle obnovila. Je známo, že i mladý Ladislav Pohrobek (♣ 1453–1457) rád navštěvoval hampejzy, ale je fakt, že spíše ve Vídni, zatímco v Praze se nespecifikují. Naopak Jiří z Poděbrad (♣ 1458–1471) jim příliš neholdoval, ale záznamy z jeho doby uvádějí, že „Praha je plná hampejzní nečistoty, poněvadž nemá stanoveného místa hříchu“. To ovšem znamená, že neregulovaná prostituce bujela nekontrolovaně a působila problémy.

Na příkladu středověku můžeme vidět, že racionální přístup k lidské přirozenosti bez zbytečných předsudků může ve výsledku vést ke zlepšení mravnosti i potlačení kriminality, což se lépe podařilo v katolickém Brně než v husitské Praze.

_________________________________________________________

Další literatura:

Otis-Cour, Leah: Rozkoš a láska, Dějiny partnerských vztahů ve středověku, Praha 2002

Flodr, Miroslav: Brněnské nevěstky v nejstarších dějinách města. SPFFBU C41 1994

Janiš, Kamil: Toulky historií sexu a erotiky, Praha 2007