Článek
Bonus 32.
Na počátku řetězce … Na velikonoční prázdniny zadala paní učitelka žákům úkoly, zatímco paní učitelka ve vedlejší třídě žádné nezadala. Reakce rodičů slabších žáků byla předvídatelná – stěžují si, že musí s dětmi pracovat, přestože děti by úkoly měly zvládnout samy. Jsou přiměřené, pravidelné. Je známo, že bez pravidelného procvičování a průběžné práce se slabší děti mohou v hodině ztrácet. Naopak silnější žáci úkoly zvládají napsat během chvilky a dělají je rádi – vnímají je jako přirozené pokračování učení. Klíčové není množství úkolů, ale jejich pravidelnost. Ta je důležitá pro všechny: slabším pomáhá udržet krok, silnějším umožňuje rozvíjet se.
Problém ale není jen v jednotlivých učitelích. Mnohdy je na vině ředitel školy, který ji fakticky neřídí v tom nejzákladnějším smyslu – nedokáže, nemůže, nechce říct: budete postupovat podle této sady učebnic, budete zadávat pravidelně úkoly, budete jednotně zapisovat do Bakalářů, budu to kontrolovat. Přitom právě takové jednoduché, jasné instrukce by pomohly zejména slabším učitelům a začátečníkům udržet kvalitu výuky.
Ale ani ředitel často nemá pevné zadání shora. Pokud MŠMT nestanoví jasné osnovy, časový rámec a organizaci školního roku mění v jeho průběhu (zkrátí jej o dva dny), rodiče i žáci slyší signál - „na škole nezáleží.“ A vedení školy tak ztrácí další oporu. Slabší ředitel pak nemá o co své případné požadavky opřít – systém je nejasný a proměnlivý. Výsledkem je, že učitele nedokáže účinně řídit ani kontrolovat a často se omezí na udržování „dobrých vztahů“.
Každý tak učí „po svém.“ A podobně jako ve zpěvu – nějak zazpívat dokáže každý, ale čistý a pěkný tón vytvoří jen nadaný a zkušený zpěvák – i ve škole každý učitel „něco odučí“, ale kvalita se liší, a čas vzdělávání dětí se dramaticky krátí.
Na konci řetězce stojí ministr školství, který si umývá ruce a ptá se: co je to vlastně čas? A značná část rodičů křičí …
