Článek
Bonus 33.
Kurikulární reforma počátku 21. století je dnes často interpretována jako střet dvou koncepcí – tradičních osnov a moderního kompetenčního přístupu. Při bližším pohledu se však ukazuje, že tento výklad je zjednodušující. Přechod od osnov k RVP/ŠVP nebyl zásadním bodem sporu; naopak – šlo o relativně sdílený konsenzus politické reprezentace, tehdejší ministryně školství Buzkové (ČSSD) a tehdejšího vícepremiéra pro výzkum a vývoj Mareše (US-KDU). Skutečný konflikt se vedl jinde: o to, kdo bude systém financovat a tedy řídit.
Petr Mareš prosazoval, aby systém financování byl modernější a více provázaný s kompetencemi krajů. Petra Buzková naopak chtěla zachovat větší kontrolu státu a oddálit masivní přesuny peněz přímo na kraje, dokud nebudou jasná pravidla. Spor byl tak ostrý, že hrozilo zablokování celého zákona. Aby zákon vůbec prošel vládou a parlamentem, oba politici nakonec v lednu 2004 uzavřeli kompromis: Problém financování ve školské zákon řešili jen rámcově; konkrétní mechanismy (normativy apod.) budou v prováděcích předpisech.
Postupné doplňování probíhalo v letech 2005–2018, kdy se způsoby financování zpřesňovaly skrze normativní financování, definici přímých a nepřímých výdajů, vyjasnění role krajů a MŠMT, ale stále šlo spíše o technické doplnění, ne systémové řešení. Systém tak byl od počátku nastaven bez pevné vazby mezi obsahem a financováním. Až později (novela účinna od 1. 1. 2020) stát posílil kontrolu nad financováním, ale bez návratu k řízení obsahu, zavedení systému PHmax (maximální počet hodin výuky - počtu odučených hodin); ale podle posledních zpráv se má systém vrátit zpět k normativům.
Dodnes se však projevuje nejednotnost systému, resp. nemožnost jeho řízení. Zhruba 2 600 obcí spravuje cca 3 600 základní škol.
Historicky existovaly dva základní nástroje:
- obsah (osnovy) – stát určoval, co se učí,
- finance – stát určoval, kde a jaké zdroje budou k dispozici.
Reforma první nástroj záměrně oslabila: obsah byl rozvolněn a přenesen do autonomie škol; definován byl pouze na úrovni obecných výstupů. A dodnes řešíme, jaký nástroj zůstal státu k zajištění kvality a srovnatelnosti vzdělávání.
Stát sice hradí přímé náklady na výuku, ale neurčuje obsah. A zřizovatel financuje správu, provoz, investice; není však oprávněn zasahovat do výuky. A tak vzniká mezera: nikdo plně neřídí celek ani po obsahové ani po finanční stránce.
Situace je ještě komplikovanější s ohledem na rozdělení pravomocí v řízení školy. Stát sice nese odpovědnost za kvalitu výuky a financuje pedagogickou činnost, avšak ředitele přímo nevybírá. Vybírá ho sedmičlenná komise, která vydá doporučení, ale zřizovatel jej může odmítnout a nechat vybírat tak dlouho, dokud není vybrán jeho favorit. Resp. doporučení na odvolání favorita již jmenovaného může ignorovat.
Rozhodnutí o jmenování ředitelů je tedy v rukou zřizovatele, tedy obce nebo kraje, který zároveň hradí provoz školy, podepisuje řediteli mzdový výměr a určuje výši jeho nenárokových odměn. Vzniká tak další systémový rozpor: zřizovatel řídí personálně školu, ale nenese odpovědnost za výuku, stát odpovídá za výuku, ale nemá vliv na ředitele školy (dokud se neobjeví inspekce, kterou ale zřizovatel může ignorovat). Klíčový aktér (ředitel) je tedy jmenován mimo úroveň, která odpovídá za kvalitu vzdělávání.
Stát definuje cíle, ale nekontroluje cestu. V současné době byly zbývající obsahy z původního RVP ZV zcela odstraněny, financování zůstalo na půl cesty, personální řízení je otázkou ochotných (realizovat zamýšlené investice) a loajálních. Výsledkem je, že financování dnes funguje spíše jako administrativní nástroj než jako nástroj řízení kvality výuky, v horším případě jako nástroj korupce/vydírání, pokud ředitel je/není „v souladu“ se zřizovatelem.
Např. Ředitel základní školy v Bohuslavicích Martin Neoral, který se podle rodičů i některých pedagogů dopouští praktik jako bossing a šikana nebo si pod nátlakem vynucuje odchody učitelů, po zjištění inspektorů rezignovat nehodlá. A odvolat se ho nechystá ani obec jakožto zřizovatel školy.
Starosta však pro iDNES.cz avizoval, že to neudělá. „Do záležitostí ředitele školy se nehodlám vůbec vměšovat. Pokud se rodičům na škole něco nelíbí, mají právo volby a mohou dát své děti jinam,“ vzkázal Roman Jedlička (Sdružení přátel Bohuslavic).(…)
V současné době jsme v systému před zhroucením: RVP stanovuje obecné výsledky vzdělávání, které ale nejsou vynutitelné, jejich dosažení není ověřitelné. Zdroje existují, ale nejsou účinně řízeny. Střední článek neexistuje, je subvencován OP JAK skrze systémový projekt Podpora středního článku řízení. To je stav, který se navenek může jevit jako flexibilita, ale ve skutečnosti znamená rezignaci na řízení systému.
Současná reforma RVP vedená Národním pedagogickým institutem vyřešila otázku „co učit“ tím, že ji odmítla vůbec řešit. A otázku „kdo za to odpovídá“ si vůbec nepoložila; nepřišlo zadání. Přitom bez odpovědi na druhou otázku si nelze relevantně položit ani první otázku, přičemž školství takto nemůže dlouhodobě fungovat.
A těch slíbených 130 procent? Na ty můžeme zapomenout! Systém má mnohem horší problémy.
Zdroj:
https://www.epravo.cz/top/clanky/buzkova-s-maresem-vypusti-ze-skolskeho-zakona-problem-financovani-23043.html?pdf=1
https://www.pedagogicke.info/2026/04/lenka-muzikantova-reditele-ktery-volal.html
