Článek
21. díl - příloha
Ústavní stížnost je mimořádný prostředek ochrany základních práv a svobod, který lze podat teprve tehdy, pokud byly vyčerpány ostatní právní prostředky ochrany.
V případě nepřijetí dítěte na střední školu je proto nejprve nutné projít standardní správní a soudní cestu. Typicky jde zejména o odvolání proti rozhodnutí o nepřijetí podle školského zákona, případně správní žalobu podle soudního řádu správního, a teprve následně lze zvažovat ústavní stížnost. Ústavní soud totiž zpravidla odmítá stížnosti, pokud nebyly vyčerpány předchozí právní prostředky, nebo pokud stěžovatel namítá pouze nesprávné hodnocení testu bez širšího ústavního rozměru.
Právě proto je důležité, aby případná stížnost nebyla postavena pouze na individuálním zklamání z nepřijetí dítěte, ale na tvrzení, že současné nastavení systému, který porušuje princip rovnosti přístupu ke vzdělání, vytváří nepřiměřené regionální a sociální nerovnosti, postrádá dostatečně explicitní a jednotný obsahový základ a zasahuje do principu právní jistoty a legitimního očekávání.
Klíčové může být zejména tvrzení, že stát organizuje centrální selektivní přijímací řízení, ale současně negarantuje jednotné kurikulum, neimplementoval společný vzdělávací základ, ani nezajišťuje srovnatelné podmínky přípravy.
Před samotnou ústavní stížností může být vhodné obrátit se také na veřejného ochránce práv (ombudsmana), případně Českou školní inspekci, Ministerstvo školství, nebo příslušný kraj. Ombudsman sice nemůže zrušit rozhodnutí školy ani zákon, ale může prověřit systémové aspekty, upozornit na nerovnosti a vydat stanovisko k otázce rovného přístupu ke vzdělání.
Takové stanovisko může být později významným podkladem pro soudní řízení i případnou ústavní argumentaci. Velmi důležité je také shromáždění konkrétních důkazů. Pro případné podání mohou být relevantní například: výsledky přijímacích zkoušek, rozdílné bodové hranice mezi regiony, statistiky kapacit škol, informace o dostupnosti přípravných kurzů, školní vzdělávací programy, (neexistující) tematické plány, standardy pro vzdělávací předměty (ČJL, MA), či dokumenty ukazující rozdílné pojetí výuky mezi školami.
Významné mohou být i veřejné výroky představitelů státu, například vyjádření bývalého ministra školství Roberta Plagy, že problémem nejsou samotné testy, ale kapacity škol v Praze a velkých městech; resp. jeho starší výroky odmítající tzv. nepodkročitelnou hranici, která by garantovalo přijetí na daný typ školy. Taková vyjádření totiž nepřímo potvrzují, že jednotná zkouška nefunguje jako standardové ověření minimální úrovně vzdělání, ale jako pořadový mechanismus závislý na regionální kapacitě.
Z hlediska ústavního práva může být argumentace postavena zejména na čl. 33 Listiny základních práv a svobod („Každý má právo na vzdělání“), čl. 3 odst. 1 Listiny (zákaz diskriminace), čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR (princip právního státu), principu legitimního očekávání a § 2 školského zákona, který stanoví zásadu rovného přístupu ke vzdělávání.
Současně lze argumentovat i § 4 školského zákona, podle něhož mají rámcové vzdělávací programy vymezovat povinný obsah vzdělávání, jeho rozsah a podmínky vzdělávání.
Pokud však stát organizuje jednotné přijímací zkoušky, ale současně ponechává obsah vzdělávání široce otevřený, neimplementuje důsledně standardy, neprovádí stabilní plošné srovnávací testování a připouští výrazné regionální rozdíly, vzniká legitimní otázka, zda je současný systém skutečně předvídatelný, rovný a ústavně konformní.
Je však nutné zdůraznit, že ústavní stížnost je právně i finančně náročný proces. Podle § 29 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, musí být stěžovatel v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. Bez právního zastoupení nelze ústavní stížnost podat.
Právě proto je ideální, pokud by se našel rodič ochotný vést dlouhodobější spor, připravený nést osobní i časovou zátěž a současně ochotný otevřít širší systémovou otázku českého vzdělávání. Nejde totiž pouze o jednotlivé dítě nebo jednu školu. Ve skutečnosti jde o zásadní otázku, zda může stát provozovat centralizované a vysoce selektivní přijímací řízení, pokud současně negarantuje jednotný explicitní obsah vzdělávání a rovné podmínky přípravy pro všechny děti. Jde tedy o výklad § 4 školského zákona, který předepisuje povinný obsah vzdělávání, což však RVP ZV dlouhodobě nenaplňují.
Zdroj:
https://www.pedagogicke.info/2026/05/marketa-hronova-pokud-se-zak-s-50-body.html
https://nanecisto.online/
https://www.pedagogicke.info/2026/05/petr-honzejk-nejvetsi-prusvih-ceska-za.html
