Článek
20. díl - příloha
Vedeme spor o důsledky systému, který jinde prošel kritickou reflexí již před desítkami let. Znovu objevujeme problémy „high-stakes testing“, tedy vysoce důležitých testů, které zásadně ovlivňují vzdělávací dráhu dítěte, přestože zahraniční pedagogický výzkum už dlouho popisuje jejich vedlejší efekty: zužování kurikula, které se přizpůsobuje „učení se na testy“, růst úzkosti žáků, reprodukci sociálních nerovností i deformaci samotného smyslu vzdělávání. Problém u nás je o to pikantnější, že školy se systému nepřizpůsobují, neboť učí primárně podle „kompetečního kurikukula“, přičemž kompetenci „učit se učit“ lze učit pomocí různých aktivit, nikoliv primárně osvojováním znalostí.
Právě na tento problém upozorňuje také článek děkana Pedagogické fakulty Západočeské univerzity Pavla Mentlíka, který ukazuje, že selektivní zkoušky typu Jednotná přijímací zkouška postupně v zahraničí (především v USA) zpětně regulují to, co se školy reálně učí. Tento paradox u nás nenastal z různých důvodů. Jedním z důsledků byl vznik šedé zóny placených kurzů, které suplující školní výuku. Proto je česká situace poměrně komplikovanější, než v zahraničí. V řadě zemí, které používají standardizované testování, existuje alespoň relativně pevná vazba mezi kurikulem, standardy, učebnicemi, očekávanými znalostmi a podobou testu.
V českém prostředí se však po zavedení RVP tato vazba rozpadla. RVP odstranily detailní osnovy, oslabily explicitní obsahovou strukturu a přesunuly důraz na kompetence, gramotnosti a obecné očekávané výstupy. Jenže stát následně nedokázal vytvořit dostatečně stabilní a respektované standardy, které by určovaly minimální obsah, hierarchii učiva, očekávanou hloubku znalostí, ani jasnou návaznost mezi výukou a hodnocením.
Výsledkem je druhý, hlubší nesoulad: testy dnes často fungují v systému, který nemá pevně definovaný obsahový základ. To je zásadní rozdíl oproti klasickým standardizovaným modelům. V zahraničí byl spor veden o to, zda standardizované testování deformuje standardy výuku. V českém prostředí však současně chybí jasně definovaný standard toho, co má být vůbec vyučováno. Systém tak produkuje paradoxní situaci: školy mají být autonomní, kurikulum má být flexibilní, ale současně existuje centrální test s obrovskými důsledky.
To vede k tomu, že skutečné kurikulum nevzniká v RVP, ale v přípravných kurzech, ve sbírkách typových úloh, v analýzách předchozích testů, a v neformálním trhu se strategií „jak uspět u CERMATu.“
Právě zde se česká situace stává systémově nebezpečnou. Pokud totiž není jasně definováno, co je závazný vzdělávací obsah, jaká je minimální úroveň znalostí, jaká je struktura učiva a co přesně má test ověřovat, na jaké úrovni, není stanovena nepodkročitelná hranice bodů, jichž by mělo být u zkoušek dosaženo k získání místa na daném typu školy.
Ze zkušenosti ze zahraničí může dojít k privatizaci kurikula, viz Program Advanced Placement (AP), vyvinutý americkou organizací College Board, je dnes často prezentován jako symbol moderní akademické excelence, mezinárodní srovnatelnosti a kvalitní přípravy studentů na vysokoškolské studium.
Reálnou autoritou systému přestává být škola a stát, ale soukromý přípravný sektor, který na základě dlouhodobého sledování testů odhaduje jejich strukturu. Úspěch dítěte pak stále více závisí na sociálním kapitálu rodiny, dostupnosti kurzů, schopnosti orientovat se v neformálních strategiích systému.
Tím se rozpadá legitimita samotného kurikula. Pokud učitelé i rodiče získávají zkušenost, že „to, co je v RVP“, neodpovídá tomu, co rozhoduje v přijímací zkoušce, přestává být oficiální kurikulum vnímáno jako skutečný organizační rámec vzdělávání.
V neposlední řadě vzniká hluboká epistemologická nejistota. Školství přestává být systémem předávání strukturovaného poznání a mění se v prostředí permanentní adaptace na obtížně předvídatelnou selekci. Dítě se neučí proto, aby rozumělo světu, ale aby obstálo v systému, jehož pravidla nejsou plně transparentní. V tomto smyslu skutečně bojujeme boj, který byl jinde vybojován již dávno. Západní pedagogický výzkum už dlouhá desetiletí upozorňuje, že vysoce důležité testování deformuje výuku, vytváří tlak na uniformitu, oslabuje širší vzdělávací cíle, podporuje sociální reprodukci.
Česká republika však tento problém ještě zesílila tím, že současně oslabila obsahovou strukturu kurikula, aniž by ji nahradila stabilními standardy. A bojuje tak boj, který nelze vyhrát.
A právě v tom spočívá současná krize. Nejde pouze o podobu přijímací zkoušky. Jde o rozpad vazby mezi výukou, kurikulem, standardem a hodnocením. Dokud nebude tato vazba znovu promyšlena, budou všechny další reformy pouze technicko-administrativními úpravami systému.
Zdroj:
https://teachvision.zcu.cz/dekan/391/
