Článek
22. díl - příloha
Současný systém jednotných přijímacích zkoušek na střední školy v České republice otevírá závažné otázky týkající se rovnosti přístupu ke vzdělání, právní jistoty, předvídatelnosti veřejné moci a souladu kurikulárního systému se školským zákonem a ústavním pořádkem České republiky. Nejde přitom pouze o individuální problém nepřijetí konkrétního dítěte na školu první priority. Ve skutečnosti jde o hlubší systémový rozpor mezi centralizovaným a vysoce selektivním přijímacím řízením a současným kurikulárním modelem založeným na rámcovosti, kompetencích a široké autonomii škol. Argument nedostatečné kapacity totiž není relevantní, pokud by existovala nepodkročitelná hranice. Stát její stanovení však v roce 2018 odmítl; bude věcí výkladu soudu, zda oprávněně.
Základní právní rámec vzdělávání vymezuje zákon č. 561/2004 Sb., školský zákon. Podle § 2 odst. 1 písm. b) školského zákona je jednou ze základních zásad vzdělávání: „rovný přístup každého státního občana České republiky nebo jiného občana Evropské unie ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace.“
Současně § 2 odst. 1 písm. c) stanoví zásadu: „zohledňování vzdělávacích potřeb jednotlivce.“
Klíčový význam má rovněž § 4 školského zákona, který ukládá rámcovým vzdělávacím programům vymezovat „povinný obsah, rozsah a podmínky vzdělávání“ a vytvářet společný základ vzdělávání pro jednotlivé stupně školského systému. Právě zde vzniká zásadní problém současného systému. Revidované rámcové vzdělávací programy jsou dnes koncipovány kompetenčně, rámcově a s výraznou autonomií škol při interpretaci obsahu. Samotný Národní pedagogický institut přitom veřejně připouští, že samotné znění očekávaných výsledků učení nemůže nést celý společný vzdělávací základ.
To znamená, že závazná vrstva RVP ZV je obecná, konkrétní obsah vzdělávání se přesouvá do metodických materiálů, nezávazných tematických plánů, školních vzdělávacích programů a interpretační praxe jednotlivých škol. Vzniká tak paradoxní stav, kdy stát organizuje jednotné přijímací zkoušky, ale současně negarantuje jednotný explicitní obsah vzdělávání, vůči němuž jsou tyto zkoušky vztahovány. Jednotná přijímací zkouška přitom svou podstatou předpokládá existence relativně jednotného učiva, předvídatelného obsahového rámce a minimálního společného standardu.
Standardizované zkoušky fungují bez problémů ve většině zemí EU, neboť nikde nedošlo k tak radikálnímu odklonu od osnov, kdy se rezignovalo na explicitní učební plány, na dodržování hodinových dotací a jasně definovaný obsah vzdělávání. Tím v ČR vznikl zásadní právní i pedagogický rozpor - jednotná zkouška je vztahována k systému, který není obsahově jednotný.
Dalším závažným problémem je absence tzv. nepodkročitelné hranice pro přijetí na určitý typ školy. Ministr školství v minulosti odmítl model, v němž by stát definoval minimální úroveň znalostí a dovedností a současně garantoval vytvoření kapacit pro žáky, kteří této úrovně dosáhnou. Důsledkem dnešního systému je situace, kdy v některých regionech postačuje k přijetí výrazně nižší bodové hodnocení, zatímco v Praze a velkých městech musí dítě dosáhnout téměř maximálního výsledku.
Stejná zkouška tak fakticky nefunguje jako standardové ověření dosaženého vzdělání,
ale jako pořadový selektivní mechanismus.
Úspěch dítěte zde není určován pouze úrovní znalostí, ale také regionem, kapacitní situací, ekonomickým zázemím rodiny, která by umožnila placené přípravy, dostupností doučování a sociálního kapitálem rodiny. Tím vzniká závažná nerovnost na základě sociálních a ekonomických podmínek.
Sleva 66 % platí pouze do 31. 5. 2026
Článek 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví: „Každý má právo na vzdělání.“
Současně čl. 3 odst. 1 Listiny zakazuje diskriminaci mimo jiné z důvodu sociálního původu, majetku, či jiného postavení. Je proto legitimní otázkou, zda současný system fakticky nezvýhodňuje rodiny s vyšším ekonomickým a kulturním kapitálem, které si mohou dovolit přípravné kurzy, individuální doučování, dlouhodobou externí přípravu a znalost neformálních strategií přijímacího řízení. Tato otázka je však zodpovězena vznikem rozsáhlého paralelního truhu komerčních kurzů, které připravují na typové úkoly a vysvětlují strategii řešení. To vše výrazně ovlivňuje výsledky přijímacího řízení.
Tento stav může být v rozporu s principem rovného přístupu ke vzdělání, i s principem legitimního očekávání, který je součástí principu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
Dalším problémem je neexistence pravidelného plošného srovnávacího ověřování výsledků vzdělávání během základní školy. Česká republika neprovádí stabilní celostátní testování, které by dlouhodobě ověřovalo úroveň škol, kontrolovalo naplňování společného vzdělávacího základu a umožňovalo včas identifikovat systémové rozdíly mezi školami. Rozdíly mezi školami a regiony se tak naplno projeví až v okamžiku vysoce stresové přijímací zkoušky.
Závažný problém představují rovněž Standardy pro základní vzdělávání schválené v roce 2011. Ty měly konkretizovat očekávané výsledky, vytvořit minimální společný základ a umožnit srovnatelné hodnocení. Tyto standardy však nikdy nebyly důsledně implementovány do výuky, tematických plánů, inspekční činnosti, ani do jednotné metodické praxe škol. Česká školní inspekce navíc standardy systematicky nekontroluje jako závazný základ vzdělávání.
Výsledkem je stav, kdy standardy formálně existují, ale systémově nejsou vynucovány.
Přijímací zkoušky tak fakticky stojí přesto na historicky ustálené podobě testů vycházejících z typových úlohách zmíněných standardů a neformální tradici, nikoli na jednoznačně implementovaném státním kurikulu.
Ve skutečnosti proto dnešní systém nevytváří pouze soutěž znalostí a schopností, ale soutěž regionů, ekonomických možností rodin, dostupnosti externí přípravy a v posledku znemožňuje zjistit rozdílené přístupy k výuce na jednotlivých školách, resp. srovnání kvality vzdělávání.
Z ústavněprávního hlediska tak vzniká zásadní otázka, zda stát může organizovat centrální vysoce selektivní přijímací řízení, pokud současně negarantuje jednotný explicitní obsah vzdělávání, rovné podmínky přípravy a skutečně implementovaný společný vzdělávací základ. Právě tato otázka může být předmětem ústavního přezkumu z hlediska čl. 33 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 odst. 1 Listiny, principu právní jistoty, legitimního očekávání a zásady rovnosti přístupu ke vzdělání podle školského zákona.
Zdroj:
https://www.pedagogicke.info/2026/05/marketa-hronova-pokud-se-zak-s-50-body.html
https://nanecisto.online/devata-trida-predprodej
