Článek
Bonus 8.
Ďábel – zkušený kuchař veřejných politik – ví, že mládí je nejcennější surovina. Ne mládí dětí, ale mládí systému: aby byl stále nový, pružný, reformovatelný. A tak míchá. Jenže každá přísada má vedlejší účinek. A dohromady tvoří bolehlav, z něhož není úniku.
1. Přísada první: Svoboda
Politicky chceme svobodu školy, svobodu učitele, svobodu žáka. Pedagogicky ale svoboda bez oporné struktury vede k chaosu. Psychologicky svoboda bez hranic vyvolává úzkost. Co chceme politicky, nejde pedagogicky.
2. Přísada druhá: Rovnost
Politicky chceme rovnost šancí: všichni spolu v jedné třídě, nikdo stranou. Děti ale nejsou stejné, pedagogicky potřebují jiné přístupy. Psychologicky potřebují odlišné tempo, nároky, jistotu. Co chceme morálně, nejde didakticky.
3. Přísada třetí: Autonomie školy
Politicky zní autonomie krásně: každá škola si „najde svou cestu“. Pedagogicky to znamená tisíc cest bez mapy. Psychologicky to znamená, že učitel zůstává sám. Autonomie bez opory se mění v osamění.
4. Přísada čtvrtá: Kompetence
Politicky chceme moderní jazyk: kompetence, flexibilitu, adaptabilitu. Pedagogicky však kompetence potřebují obsah. Psychologicky dítě potřebuje vědět, ne jen umět reflektovat. Kompetence bez znalostí jsou pohyb bez směru.
5. Přísada pátá: Konstruktivismus
Pedagogicky chceme, aby si žák „konstruoval poznání“. Politicky se to hodí – odpovědnost se přesune na jednotlivce, psychologicky je to ale přetížení: dítě nese tíhu světa, který ještě nezná. Co chceme pedagogicky, nejde psychologicky.
6. Přísada šestá: Formativní hodnocení
Politicky chceme méně stresu, více podpory, pedagogicky chceme proces, ne trest. Psychologicky však dítě potřebuje i jasný verdikt. Bez něj neví, kde je konec cesty. Bez míry není růst, jen nekonečný proces.
7. Přísada sedmá: Inkluze
Morálně neoddiskutovatelná, politicky nutná, pedagogicky náročná. Psychologicky však vyžaduje dospělé, stabilní učitele. Ne vyhořelé koordinátory podpory. Inkluze bez systému spotřebuje energii učitelů a plýtvá časem ostatních dětí.
8. Přísada osmá: Neformální vzdělávání
Politicky elegantní: kroužky, projekty, externí aktéři. Pedagogicky roztříštěné.
Psychologicky závislé na kapitálu rodiny. Kdo má, rozvíjí se. Kdo nemá, má prázdné portfolio.
9. Přísada devátá: Data a evaluace
Politicky chceme důkazy, pedagogicky chceme zlepšování, psychologicky ale permanentní sledování mění školu v laboratoř, děti v objekty experimentu. A učitele za administrátory pozorování. Měření bez smyslu vyvolává cynismus.
10. Přísada desátá: Víra
A nakonec to nejdůležitější: víra, že to všechno dohromady nějak vyjde. Že systém bude svobodný i řízený, rovný i diferencovaný, náročný i laskavý, objektivní i subjektivní.
Tomu se neříká přísada, to je paradox ďáblovy kuchařky: dobré úmysly vedou do pekla, neboli co chceme politicky, většinou nejde pedagogicky, co chceme pedagogicky, nejde psychologicky, a co dává smysl psychologicky, neprojde politicky.
Přesto se vaří dál. Ne proto, že bychom byli zlí, ale proto, že nechceme přiznat,
že škola není nástroj politiky, ale instituce času, vztahu a reality.
Elixír mládí existuje, jen ne pro systém, ale pro děti – pokud jim ho nevezmeme.
