Článek
45. díl - příloha
Přestože žalobu zamítl, některé jeho závěry mají širší význam pro debatu o spravedlnosti přijímacího řízení. Jak soud chápe rovnost? Soud opakovaně zdůrazňuje, že kritéria přijímacího řízení musí respektovat princip rovnosti příležitostí a zákaz diskriminace. Odkazuje přitom i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž musí být podmínky přijímání stanoveny předem, transparentní, srozumitelné, stejné pro všechny uchazeče daného přijímacího řízení. Soud výslovně uvádí, že mezi základní principy patří: „princip rovnosti a zákazu diskriminace a neodůvodněně nerovného zacházení“ a požadavek, aby přístup ke vzdělávání vycházel z principu rovnosti příležitostí.
V odstavci 92 soud vymezuje právo na vzdělání restriktivně. Opírá se o čl. 33 Listiny a připomíná, že jde o právo, kterého se lze podle čl. 41 Listiny domáhat jen v mezích prováděcích zákonů. Tím soud zužuje prostor pro ústavní argumentaci: právo na vzdělání podle něj není nárokem na konkrétní školu nebo konkrétní vzdělávací dráhu, ale právem realizovaným v zákonem nastaveném systému. Tato argumentace je právně standardní, ale zároveň oslabuje materiální pojetí rovnosti.
Odstavec 94 je jádrem soudního odmítnutí diskriminace. Soud říká: kapacita víceletých gymnázií je omezená, poptávka vysoká, proto nelze přijmout všechny. Přijímací řízení je podle něj legitimním nástrojem řešení převisu poptávky. Tady soud chápe nerovnost výsledků jako důsledek omezené kapacity, nikoli jako diskriminaci. Slabina této argumentace spočívá v tom, že soud nezkoumá, zda jsou kapacity regionálně nastaveny přiměřeně, ani zda stát nebo zřizovatel nevytváří strukturálně rozdílné šance podle místa bydliště.
Odstavce 95–96 odmítají argument, že brněnské děti jsou fakticky znevýhodněny nemožností dojíždět. Soud uvádí, že dojíždění dětí je běžnou životní skutečností i u žáků z menších obcí a srovnává časy dojíždění do Blanska, Boskovic nebo Vyškova. Z toho dovozuje, že Brno není diskriminovanou skupinou uchazečů. Tato část je sporná: soud pracuje s obecnou životní zkušeností a dopravními časy, ale nehodnotí komplexní realitu desetiletého dítěte, rodinné zázemí, bezpečnost, návaznost spojů, čas návratu, náklady ani skutečnost, že dostupnost školy není jen otázkou minut ve vlaku.
Právní odpověď stojí na třech tezích. Zaprvé, právo na vzdělání podle soudu nezakládá nárok na konkrétní školu ani na plnění povinné školní docházky v libovolném zařízení. Zadruhé, víceleté gymnázium chápe jako vzdělávací alternativu, nikoli jako nezbytný obsah práva na vzdělání. Zatřetí, rovnost vykládá jako rovnou příležitost účastnit se přijímacího řízení s ohledem na kapacitu školy.
Konstrukce odpovědi je právně konzistentní v úzkém smyslu. Pokud je kapacita školy omezená a všichni uchazeči skládají stejné přijímací řízení podle stejných pravidel, soud může uzavřít, že samotný převis poptávky není diskriminací. Soud proto říká, že nelze za protiústavní považovat rovné přijímací řízení, které řeší nedostatek míst na víceletých gymnáziích.
Formalistický problém je ale v tom, že soud zužuje otázku rovnosti na rovnost uvnitř konkrétního přijímacího řízení. Neptá se, zda jsou děti v rámci kraje nebo státu v materiálně srovnatelném postavení. Jinými slovy: soud řeší, zda měli všichni uchazeči o dané gymnázium stejné podmínky, zda platila v daném případě stejná pravidla, ale už neřeší, zda mají děti v Brně a mimo Brno srovnatelnou dostupnost stejného typu vzdělávací příležitosti.
Zdroj:
https://www.zakonyprolidi.cz/judikat/ksbr/30-a-62-2024-56
