Článek
46. díl - příloha
Pokud bychom rozšířili argumentaci odstavců 91–96 o problém systémového nastavení jednotné přijímací zkoušky, objeví se ještě jeden rozměr materiální nerovnosti, který soud vůbec neřešil: absence minimální nepodročitelné hranice úspěšnosti.
Soud vychází z předpokladu, že omezená kapacita víceletých gymnázií je legitimním důvodem pro selekci uchazečů a že všichni uchazeči soutěží podle stejných pravidel. Tento předpoklad by byl poměrně silný v systému, kde by přijímací zkouška primárně ověřovala dosažení předem definovaného vzdělávacího standardu. V takovém případě by stát nejprve určil, jaké minimální znalosti a dovednosti musí uchazeč pro daný typ školy prokázat, a teprve následně by při převisu poptávky rozhodovalo pořadí mezi uchazeči, kteří tento standard splnili.
Současný systém jednotných přijímacích zkoušek však funguje odlišně, což soud ve svém rozsudku nezohlednil, protože žalobce tento argument neuvedl. Fakticky jde o rankingový test, nikoli o test standardový. Úspěch není definován dosažením určité úrovně znalostí, ale relativním pořadím vůči ostatním uchazečům. Neexistuje obecně závazná minimální hranice, pod kterou by uchazeč nemohl být přijat, ani hranice, nad kterou by měl přijetí garantováno. Dítě tedy není hodnoceno podle toho, zda zvládlo požadovanou úroveň vzdělávání, ale podle toho, zda bylo lepší než ostatní.
Právě zde vzniká další úroveň problému rovnosti, res. podezření na systémovou nerovnost. Dvě děti se stejným výsledkem mohou být v různých regionech posouzeny zcela odlišně. V jednom kraji může být stejný výsledek dostačující pro přijetí na gymnázium, zatímco v jiném kraji nikoliv. Rozhodující není úroveň znalostí, ale síla konkurence v daném místě a roce. Jinými slovy, stát neposuzuje, zda dítě dosáhlo určitého standardu vzdělání, ale zda se umístilo dostatečně vysoko v lokálním pořadníku.
Tím se argumentace soudu o rovnosti dále komplikuje. Soud v odstavcích 91–96 implicitně předpokládá, že všichni soutěží za stejných podmínek. Ve skutečnosti však uchazeči nejen soutěží o různě početná místa v různých regionech, ale navíc soutěží v systému, který postrádá objektivně definovanou hranici vzdělávací způsobilosti. To znamená, že regionální rozdíly v kapacitách škol se přímo promítají do rozdílů v požadovaném výkonu.
Z pohledu materiální rovnosti lze proto formulovat silnější námitku než samotnou otázku dojíždění. Nejde pouze o to, že dítě z Brna musí soupeřit s větším počtem uchazečů. Jde o to, že stát rezignoval na stanovení minimálního standardu pro přijetí a nahradil jej relativním pořadím. Výsledek přijímací zkoušky tak nezískává význam měřítka dosaženého vzdělání, ale pouze pozici v soutěži o omezený počet míst.
Tato skutečnost úzce souvisí s vývojem českého kurikula po roce 2004. Zavedením RVP byly opuštěny centrálně definované osnovy a následně se nepodařilo vytvořit dostatečně silné a závazné standardy vzdělávání. Již kolem roku 2011 se přitom objevily snahy doplnit RVP právě prostřednictvím standardů a plošného ověřování výsledků vzdělávání. Tyto snahy byly tehdy podpořeny i doporučeními OECD. Česká republika však nikdy nedospěla k modelu, ve kterém by existovala jasná vazba mezi kurikulem, standardem, výukou a hodnocením.
V důsledku toho dnes jednotná přijímací zkouška plní dvojí funkci selekční a současně náhradně kurikulární.
Právě zde lze spatřovat hlubší systémový problém, který rozsudek vůbec neřeší. Soud posuzuje pouze rovnost procedury přijímacího řízení, nikoli rovnost přístupu ke vzdělávací příležitosti v systému, kde regionálně kolísají kapacity škol, neexistuje nepodročitelná hranice znalostí a přijetí či nepřijetí často závisí více na relativním pořadí než na skutečném zvládnutí vzdělávacího obsahu.
Z tohoto pohledu je rozsudek skutečně právně konzistentní v rámci formálního pojetí rovnosti, ale neodpovídá na zásadní otázku materiální spravedlnosti: zda je slučitelné s principem rovného přístupu ke vzdělání, aby o vzdělávací dráze dítěte rozhodoval systém bez jednotného standardu, v němž stejná úroveň znalostí vede v různých regionech k odlišným výsledkům. To je otázka, která míří již nikoli k jednotlivému přijímacímu řízení, ale k samotné ústavní konstrukci současného systému přijímacích zkoušek a vzdělávacího systému samotného.
Zdroj:
https://www.zakonyprolidi.cz/judikat/ksbr/30-a-62-2024-56
