Článek
Bylo k zalknutí
Nikoli naráz / nikoli všichni najednou / ale nenápadně a tu a tam / tak jak zněl příkaz dne / nepozorovaně se rozkládat / poslední zbytky minulosti se vytrácely
Staré závazky beztak už mrtvé z nich tiše padaly / v tom malmocenství zhoubnějším než lepra tropická / neboť slyšet bez uší, dýchat bez nosu, hovořit bez jazyka / nebylo nikdy tak zlé ani tak nemožné jak tento stav / obnaženosti naveskrz, kdy se od nich trhaly celé věky / Přátelství přecházela, krajiny samý škrt / nezadržitelně se smazávaly / Až najednou jim bylo řečeno, že neměli dětství / že nikdy nebyli mladí, že nikdy nezestárnou
Přes nesmírný počet / každý byl sám / bez jistoty o svém narození / zatímco smrt je obcházela / své setkání s nimi promítajíc / na bílé plátno budoucnosti / ta stále bližší a stále skutečnější / jediná jistota / jež zbývala jim…
Zas jako tenkráte / a potom tak často / procházel jsem ulicemi, z nichž byl čas vymetený / ulicemi sterilizovanými, jež nemohly míti pokračování / tady na zemi ani na žádné jiné planetě v žádném jiném / vesmíru / Tady už nezáleželo na tom, zda přichází podzim či jaro nastává / a tím méně, zda je to zrána nebo se začne smrákat hned / ačkoli všechno nasvědčovalo tomu / že je pozdě / příliš pozdě, aby to mohlo být v některém jistém dni / v některém jistém roce našeho letopočtu
Stromy stejně trčely holé a sníh tolik měl jinotajů / že jeho pád a jeho tání pod nohama davů / jeho něžné a chladné doteky na tváři spěchajících / zůstávaly nepochopitelné / jako nevtíravý a přece tak důrazný pokyn z neznáma / které se naučili pomíjet jako všechno / co nemělo pečeť moci
Jak v Dantově Infernu / mezi domy, jež stály nakřivo / do kruhu stále štvali se
Bylo to k smíchu a bylo to k pláči / s tou jejich svobodou / Mysleli, že myslí, mysleli, že mluví, mysleli, že jdou / cokoli a kamkoli se jim uráčí / a zatím se smekali po hladké stěně nálevky malströmu / v kruzích stále menších / s jedinou svobodou zrn obilných, jež mají být rozdrcena / pro potravu obrů tak nelidských / že kamení nad tím naříkalo
Ale protože odnikud nepřicházeli, nemohli nikam dospět / Všechno běželo pouze naoko / a už dlouho / přes ten chvat se tady nic nedělo / přes ten lomoz tu vládlo ticho Zvěrokruhu / ticho, v němž bylo slyšet doposud nepostřehnutelné hřímání hněvu / úpění lásky / a hlas svědomí, jež překřičel všechny ampliony / rozléhaje se oblohou vyprázdněnou až k poslední hvězdokupě / vesmíru děravého / z kterého dulo hrůzou..
A v té chvíli / já se zděsil / co se to stalo s člověkem / co se to stalo s jeho tváří / ve které, jak jsem viděl, se neobráželo sebeméně / z dvanácté hodiny historie, jež měla nastat / Přesně tak, jak si to přáli hlasatelé Šťastného Živočicha / bylo prázdno před očima a bylo prázdno za očima / Vychvalování zubní pasty se neslo jak rouhání / v samém sousedství chrámů, jejichž zvonům / a jejichž varhanám bylo z nedopatření ještě dopřáno / úpět a oslavovat
Sem tam se někdo pokřižoval / ale pořád nebylo ještě jisto zda je to kříž na počátku čehosi nového / nebo zda podle všeho / Křižování bude potřeba opakovat / Nebyli studení a nebyli horcí / Odporná příchuť vlažnosti nutila Boží Ústa / s hněvem je vyplivovat / do stále větší opuštěnosti / té ohrady času vždy mezi dvěma převraty / ve kterých se nepřevrátilo vůbec nic
Stromy stály, kamení leželo / z roztříštěného Sloupu Svrchovanosti / toho, co je nahoře, nad tím, co je dole / a teď bahno napodobilo / pohybem vzpoury / jeho bohoslužebnou přímost / stříkajíc k nebi své neuznání / své neuznání jediné opravdové vlády nad světem
...
Nebylo slov a nebylo úst, jež řekla by jim / že čím více se rozpoutávají sami v sobě / tím těsnější pouto je svírá zvenčí / a že když sami v sobě už založili / panství nikoho / ani jejich domy ani jejich těla ani jejich děti / jim nepatří, ale jsou nikoho / A když ruce, jež jsou nikoho / sahají po věcech, jež jsou nikoho / a když nohy, jež jsou nikoho / chodí po cestách, jež jsou nikoho / tu Nikdo – ten hrozný pán otroctví nastoluje –
Bylo pozdě / pro mnohé už navždy / a ten pan Nikdo hrozně řádil / strhávaje z nich poslední zbytky vzájemnosti / aby se už nepodobaly ničemu jinému nežli Kříži / a nesli zase / o kousek dál / k Zemi zaslíbené / k zeleným pastvám budoucnosti stále se vzdalujícím / toto Znamení moci / Znamení jediné opravdové moci / Znamení jediné opravdové moci nad světem
...
Bylo k zalknutí
Nikdo nevěděl jak a nikdo nevěděl proč / ale všichni / trýznitelé i trýznění, věznitelé i věznění / byli zajedno v tom, že cosi se skončit má / Aniž si to řekli, shodovali se všichni v představě děsivé / že jsou u dna všech zásob, z nichž člověk živ je / jako se všichni svorně podíleli na dědictví dvou velkých válek / o trosky a znetvoření a potřebu pokoje v sobě samých / o trosky a zdivočení a potřebu pokoje všude ve světě
Připozdívalo se / tváře i hvězdy ukazovaly hodinu značně už pokročilou / aby se mohlo ještě začít / s nápravou / kterou si ovšem představovali každý po svém / Doporučovali se navzájem své věčně živé / kteří zatím byli už v rozkladu a hrozně páchli / Páchlo a kazilo se, co zbývalo ještě v tom dusnu sevřeném / mezi mrazem neznáma minulého a mrazem neznáma / budoucího / a jenom když se někdo narodil nebo někdo zemřel / dveřmi pootevřenými aspoň ty nejbližší / chlad odjinud ovanul
Všichni byli obráceni vpřed / hledíce tupě na prázdnou a studenou končinu budoucnosti / a odvraceli se ode mne a málokdo mi dopřával sluchu / když jsem jim říkal / že nic nelze odtamtud očekávat / a že se tam nic nemůže objevit, co už nebylo v minulosti / rozmnoženo a přetvořeno / úsilím této chvíle / Zacpávali si uši při slovech mých / že všechno velké a krásné už bylo, jako naše dětství už bylo / jako byla Geneze, katedrály a výpravy misionářů / a že jenom naším dechem nadějí rozšířeným / našimi ústy a našima rukama / to vstupuje do budoucna
Nemohli chápat / minulost u nich začínala tak zcela nedávno / předloňskou dovolenou / anebo tím rokem, kdy se vylíhlo tolik chroustů a otec umřel / Celá léta jim vypadla, celá staletí, celé věky / byly v nich přeškrtány a začerněny / jak řádky zabavené, jež radno číst není / Nebylo pro ně tkanivo dějstvování / s nitmi souvislostí / které se sbíhají, které se rozbíhají / svazujíce daleké s blízkým / v obrazce událostí
Neviděli, protože chtěli vidět jen očima / neslyšeli, protože chtěli slyšet jen ušima / ten zmatek spořádaný / v němž každé dnes /spojuje zítřek se včerejškem / který byl také dneškem včerejška včerejšího / takže vždycky bylo nějaké dneska vzdálené / a nějaké včera ještě vzdálenější / nazpět a nazpět přes hroby králů / přes zrození řeči / k Adamovi, který nás všechny v sobě nesl / kterého všichni v sobě nosíme
Nevěděli, že ti všichni ve svých dnešcích vzdálených, vzdálenějších / mají nám cosi říci / cosi závažného, bez čeho my se nemůžeme obejít nikterak / Ustavičně jsou na cestě k nám se svým poselstvím důležitým / podávají nám je bez rukou, říkají nám je bez jazyka / s naléhavostí hudby, kterou abychom slyšeli, musíme zmlknout / zcela / Míchají se do našich věcí, a když je neodháníme, pomáhají / Není očí, jež nebyly obráceny k nám / není rukou, jež nebyly pozdviženy k nám / ještě včera i za potopy / a v městech, jimž nijak už neříká se
Zatímco také protinožci, také pygmejové z pralesů v této chvíli / posílají své svědectví jednoslabičné, ale neotřesné / Celé dni zvoní u nás, pozdravy, vzkazy a depeše prší na stůl / obyvatelům toho strašného času bez soucitu a slitování / kteří však nejsou doma / Odcestovali neznámo kam patrně aby získali alibi / a nemuseli jedenkrát odpovídat za to, co se stalo.
Ubozí / Dosud žádný monarcha nebyl tak podváděn jako tito vládci / obklopení prázdnotou svého hřmotu, jenž nepropouští / už ani hlásek pravdy / Vidím jejich město, jež vyrůstá / jako slovo opakované tvrdošíjně / Prošel jsem jeho ulicemi a teď neviděn pozoruji / co se děje za jeho zdmi a u jeho stolů / v této hodině temnot, v něž Evropa potápí se / zatímco ruka kněze prodloužená staletími nám žehná / A je to sám Kristus, neboť ta ruka je probodená / a vrací se zase k svému hřebu, k své nehybnosti / a všude se dějí přísná opatření / aby se nepohnula / už nikdy
Vidím jejich město / jejich domy, ulici za ulicí, jak rostly z chrámů / tak jako píseň světská vyrostla z písně zbožné / Je hodina temnot, dveře jsem zavřel a okno otvírám / a neslyším už zvony, ani jiný hlas radostný, jen dlouhý vzdech / vycházející z jeho zdí a z jeho dlažby a stromů, jak se nakláním / nad toto pochmurné panoráma města dvou vrchů / vrchu s kasematami a vrchu s katedrálou / Nic neslyším než vzdech bezmoci, jak v temnotách pozoruji / ten první vrch s mučírnami a druhý / ten kostelní útes s věžemi v moři domů / Svatý Michal, Svatý Jakub, Svatý Tomáš a Máří Magdalena / tolikrát přirozenost milostí osedlaná / ti jasní kentaurové vzpínající se na návrší božím / s měděnkou na hřbetech připraveni ke skoku do blankytu / kam visí obráceni špicemi věží svých
Hledí mi do okna ti strážcové pospolitosti / nezměrné zatímco blízko i v dálce / dokonává se zápas, jenž začal už za křižáků, králů a trubadúrů / zápas s prapory rozvinutými naveskrz / v němž nikdo mne nezastane…
Je jich mnoho, ale co na tom, jsou vlastně dva / Je jich mnoho, kdo padá a krvácí, ale jsou vlastně dva / Jako katedrála a mučírna stojí tu proti sobě / jak ty dva vrchy, mezi nimiž město se rozlévá / Muž s očima dítěte. Nad dějinami. Žehnající a bezbranný A ten pán Nikdo. Tvář mroží. Tvář zpod dějin s pohromami se deroucí…
Jde o vládu nad světem / Jde o člověka, který se zahazuje / sám sobě ponechán / Viděli jsme, jak celé věky se snažil uniknout ze staré hrůzy / upadaje do nízkého strachu / Viděli jsme, jak se pokoušel stáhnout všechno své / bohatství, všechno dobro / z dosahu Boží ruky / pojistit se a klidně spát / a zatím jak svatý Bartoloměj svlečeno z kůže / po celém svém povrchu člověčenstvo strašlivě krvácí / Ze všeho se už vydali, teď hluboko pod cenou / musí nabízet své tělo, své mládí a věčnost svou / Byli jsme svědky toho, jak člověka ubývá / zatímco Bůh jen roste
Roste a má / a zmnožuje ustavičně sám v sobě svou blaženost / ustavičně se vrací k svým věčným pramenům, k své hluboké noci / sám plný, sám ze sebe naplňuje spásu člověka, spásu světa
Z jeho kostelů rostou domy / z jeho tajemství věda / z jeho poslušnosti svoboda
V jeho jediných rukou zadarmo dávajících / v jeho žehnajících rukou probodených / jediná opravdová, jediná skutečná moc a vláda / jediná opravdová, jediná skutečná vláda nad světem
Zdroj:
https://is.muni.cz/el/1421/podzim2007/CJBC512/um/Zahradnicek_Znameni_moci.pdf
