Článek
16. díl - horizonty
Systém školství se v každodenní realitě skládá především z lidí a jejich komunikace. Učitel vysvětluje, žák odpovídá, učitel opravuje, zadává úkol, hodnotí, žák se učí, spolužáci spolupracují, vedení školy rozhoduje a učitelé tato rozhodnutí nějak interpretují. Kurikulární dokument vstupuje do tohoto systému pouze jako jeden z podnětů pro komunikaci. Mezi větou napsanou v RVP a tím, co se v úterý v 9.15 skutečně odehraje v hodině matematiky, proto existuje dlouhý řetězec interpretací.
Právě proto nelze školství jednoduše změnit tím, že změníme kurikulární dokument. Napíšeme-li do něj jiné cíle, kompetence, očekávané výsledky nebo nové pedagogické pojmy, nezpůsobíme tím automaticky odpovídající změnu vyučování. Učitel nový požadavek čte prostřednictvím svého vzdělání, zkušeností, oborové kultury, učebnic, tradice školy a především prostřednictvím toho, co považuje za smysluplné a ve třídě uskutečnitelné.
Čím více se nový kurikulární dokument vzdaluje existující tradici vyučování, tím větší je riziko, že nevytvoří novou pedagogickou realitu, ale pouze nový jazyk pro popis reality staré. Učitelé budou nadále dělat přibližně totéž, pouze svou činnost začnou zapisovat do kategorií požadovaných dokumentem. Reforma se pak může uskutečnit na úrovni RVP, ŠVP, formulářů a terminologie, aniž by se ve třídě odehrála změna odpovídající záměru reformátorů.
U bytové výstavby je vztah mezi rozhodnutím a výsledkem jiný. Také zde samozřejmě jednají lidé, ale rozhodující operace jsou do značné míry formalizovány do právních, správních a ekonomických rozhodnutí. Musí existovat územní plánování, územní plán, stavební právo, povolovací procesy, pozemky, infrastruktura, financování a investor ochotný stavět včetně státu. Na konci tohoto řetězce stojí fyzický výsledek: dům buď stojí, nebo nestojí.
Politická reprezentace proto může výstavbu poměrně účinně brzdit tím, že nevytvoří vhodné právní podmínky, neumožní výstavbu v území, prodlouží povolování, nezajistí infrastrukturu nebo nevytvoří ekonomické podmínky pro investice. Stejně tak ji může podporovat změnou stavebního práva, přípravou pozemků, veřejnými investicemi či podporou bytových projektů. Dokument a rozhodnutí zde mohou být bezprostřední podmínkou toho, zda vůbec bude možné fyzickou stavbu uskutečnit.
Ve školství je však učitel každé ráno znovu ve třídě, ví, že první dvě hodiny jsou nejdůležitější, že je třeba je maximálně využít, a musí učit bez ohledu na to, kolikrát byl přepsán kurikulární dokument (RVP nebo ŠVP). Reforma proto nemůže fungovat pouze jako změna textu. Musí vstoupit do komunikace systému: do přípravy učitelů, učebnic, metodických materiálů, způsobu hodnocení, přijímacích a závěrečných zkoušek, hospitací, dalšího vzdělávání pedagogů a každodenních profesních návyků. Především musí být pro učitele srozumitelně spojena s tím, co již znají a co ve výuce skutečně dělají. Pokud je však vstupní dokument, tedy RVP, nesrozumitelný, reforma je ignorována.
Lze to vyjádřit jednoduchým rozdílem: krize bydlení: politické rozhodnutí → legislativa/finance → povolení → stavba.
zatímco ve školství: školství: kurikulum → interpretace učitelem → komunikace ve třídě → činnost žáka → učení.
A právě mezi jednotlivými šipkami druhého řetězce může původní reformní záměr změnit význam, oslabit nebo úplně zmizet. Dům lze zastavit tím, že jej nepovolíme nebo nezaplatíme. Vyučování však nezměníme tím, že přepíšeme dokument, podle něhož má probíhat. Chceme-li změnit školství, je nejdříve se ptát, proč, a nesypat z rukávu fráze o nemodernosti. Pokud chce někdo něco měnit, musí být nejdřív plně zakotven desetiletí v praxi, chápat pedagogickou komunikaci a být tělem i duší součástí profesní praxe učitelů. Kurikulum, které ignoruje tradici a praxi, ignoruje to, že školní realita se skládá z komunikace učitelů s žáky, nikoliv z vizí a iluzí o světě.
Kdo není schopno navázat na existující vzdělávací tradici, může změnit administrativní popis školy (jak se o to neúspěšně pokouší autoři RVP), nikdy však školu samotnou.
