Článek
17. díl - horizonty
Kaderka kritizuje návrh rozpočtu školství na rok 2027, varuje před dalším relativním poklesem výdajů na vzdělávání a připomíná, že plánovaný růst učitelských platů o několik procent nevede ke slibovaným 75 tisícům korun v roce 2029. Současně mluví o hluboké nedůvěře učitelů ve stát a o reformách, které se stále mění. To všechno jsou legitimní problémy. Jenže vedle otázky kolik bude učitel dostávat existuje ještě otázka možná důležitější: Co má vlastně učit? A tady je české školství podivně tiché.
Kvůli platu jsme připraveni stávkovat. Kvůli tomu, co se mají děti naučit, nikoli?
1/ Odborová logika je pochopitelná. Odbory mají hájit pracovní a mzdové podmínky zaměstnanců. Aktuálně ČMOS PŠ skutečně jedná s MŠMT o rozpočtu a připravuje samostatné jednání o tarifní tabulce pedagogických pracovníků. Podle informací svazu má návrh pro rok 2027 obsahovat zvýšení objemu prostředků pro přibližně 150 tisíc učitelů o 9 miliard korun, tedy asi o šest procent. Viz informaci z 3. 9. 2026 na webu ČMOS PS.
Představme si ale jinou situaci. Ministerstvo oznámí, že učitelům sníží plat o deset procent. Během několika dnů vzniknou petice, odborové výzvy, tiskové konference a začne se diskutovat o stávce.
A teď druhá situace.
2/ Stát zásadně změní obsah základního vzdělávání. Přepíše RVP, změní terminologii, omezí nebo zrcela zruší vzdělávací obsah. Není jasné, které znalosti mají být skutečně společné všem dětem. Modelové ŠVP přicházejí pozdě, nejsou použitelné, ministerstvo následně reformu odloží a znovu otevírá její změny. Učitelé nevědí, podle jakého dokumentu budou za několik let učit. A stávka? Žádná! To je zvláštní asymetrie české debaty o učitelské profesi. Učitel přece není jen zaměstnanec - jestliže učitelství považujeme za profesi, nemůže profesní zájem učitele končit výplatní páskou.
Lékařská profesní organizace se nevyjadřuje pouze k platům lékařů. Zajímá ji také odborná úroveň medicíny, standardy péče a podmínky, za nichž lze pacienta léčit.
Ve školství by analogicky je zásadní profesní otázka: Co stát požaduje, abychom děti naučili?
Z ní vyplývají ostatní: Jaký je společný vzdělanostní základ?
Co má umět žák po 1., 2., 3., 4., 5., 6., 7., 8. a 9. ročníku?
Jak poznáme, že to umí?
Jak na sebe učivo navazuje?
Jaké znalosti jsou předpokladem kompetencí?
Jak mají navazovat učebnice, výuka, hodnocení a přijímací zkoušky?
To nejsou administrativní detaily. To je jádro učitelské profese. Na profesionalitu poté navazuje odpovídající ohodnocení.
V rozhovoru zazní možná závažnější věta než všechny údaje o platech. Kaderka říká, že pokud stát školám neustále oznamuje změny a následně je ruší nebo mění, učitelé postupně přestanou reformy brát vážně. Podle něj může být tento efekt dokonce ničivější než jedna špatná reforma. Ještě zajímavější je jeho následující diagnóza českého školství: místo otevřeného odporu vzniká formalismus. Škola vykáže, že požadavek splnila, ale její skutečná výuka se příliš nezmění. Možná totiž skutečnou českou alternativou ke stávce není souhlas. Je jí tichá neimplementace.
Učitelé nevyjdou do ulic kvůli RVP. Prostě si napíší požadované formulace do ŠVP a budou dál učit podle svého nejlepšího vědomí, učebnic, zkušeností a tradice předmětu.
To je pro stát mnohem nebezpečnější než jednodenní stávka kvůli mzdám. Je to ale také mnohem obtížnější zorganizovat. Kdo vlastně zastupuje učitele? Na kolik je nezávislý?
Pokud stát financuje projekty organizací, které současně vystupují jako hlas učitelů, zve je do pracovních skupin, konzultuje s nimi reformy a následně je veřejnost vnímá jako nezávislé reprezentanty učitelské profese, měla by být jejich finanční a institucionální vazba na stát naprosto transparentní. Ne proto, že by na ní bylo něco samo o sobě špatného. Ale proto, aby bylo jasné, kdo koho zastupuje a z jaké pozice mluví.
U RVP je tento problém ještě citlivější. Nestačí říct, Učitelská platforma není pouze komentátorem reformy. V roce 2025 například vydala vlastní Průvodce ŠVP – Cesta od RVP k ŠVP, přičemž dokument nese vedle loga Učitelské platformy také logo Nadace České spořitelny. Není proto tak snadné prohlašovat: pokud stát školám neustále oznamuje změny a následně je ruší nebo mění, učitelé postupně přestanou reformy brát vážně.
Kaderka navíc publikuje metodické materiály přímo na státním Metodickém portálu RVP pod hlavičkou NPI. V létě 2026 tam jsou pod jeho jménem například materiály k AI, sociálním sítím, argumentačním faulům či mediální výchově. Ani to samozřejmě není nic závadného, naopak může jít o žádoucí zapojení aktivních učitelů. Ukazuje to ale, že český vzdělávací ekosystém je poměrně malý a propojený: MŠMT – NPI – profesní organizace – expertní skupiny – projekty – nadace – metodické materiály – média.
Proto je o to důležitější pluralita, a proto je tak obtížné najít hlasy, které by řekli, jde nám o víc, než o peníze. Možná bychom potřebovali profesní organizaci, která se pohádá se státem také o učivo, někoho, kdo řekne: Tento RVP je odborně špatně a podle tohoto dokumentu učit nechceme!
Bohužel ale stále tečou peníze z OP JAK. JAK tomu odolat? Kdo bude požadovat závazné znalostní jádro? Kdo bude požadovat jasnou návaznost učiva mezi ročníky? Kdo bude požadovat standard, podle něhož poznáme, co má dítě skutečně umět? Kdo odmítne změnu nikoli proto, že učitelům přidává práci, ale proto, že je špatná pro vzdělávání dětí?
Právě tady se ukazuje rozdíl mezi odborovou organizací zaměstnanců a profesní komorou.
Odborová organizace se zcela legitimně ptá: Za jakých podmínek budeme pracovat a kolik za to dostaneme?
Skutečně silná profesní reprezentace učitelů by se však měla stejně hlasitě ptát: Co budeme učit, proč to budeme učit a zda je to odborně správně.
A pokud může být důvodem ke stávce několik procent na výplatní pásce, není absurdní položit provokativní otázku: Může být někdy důvodem k protestu učitelů také to, že stát nedokáže říci, co se mají české děti ve škole naučit?
Protože spor o mzdu rozhoduje o tom, za kolik bude učitel učit. Spor o RVP rozhoduje o tom, co se bude učit několik milionů dětí v příštích desetiletích. Potažmo však rozhoduje, jak vážená bude profesionalita školství, která si poté nebude muset vyprošovat navýšení o procenta.
Zdroj:
