Článek
11. díl - horizonty
Ministr školství na jednání výboru pro vědu, vzdělávání a mládež 2. září 2026 prohlásil o Rámcovém vzdělávacím programu: „RVP není převodník, aby se něco ve škole stalo.“ A dále: „Chápu, že teď je debata, jak bude vypadat stropový, střešní dokument, který je v tom celém příběhu nejrobustnější, ale nejmíň podstatný.“
To je zvláštní pojetí role státu ve vzdělávání nejen proto, že oficiální dokumenty MŠMT říkají prakticky pravý opak. RVP je naopak z hlediska obsahu vzdělávání nejdůležitějším dokumentem českého školství. Je závazným státním kurikulem, od něhož se odvozují školní vzdělávací programy a následně konkrétní výuka. Logika systému je jednoduchá: školský zákon, RVP, ŠVP, výuka, výsledky žáků.
Zákon stanoví obecné cíle vzdělávání. RVP je musí převést do odpovědi na otázku, co má stát prostřednictvím školy každému dítěti skutečně garantovat. Teprve škola a učitel rozhodují, jak toho dosáhnou.
RVP samozřejmě není „převodník“, který automaticky zajistí kvalitní hodinu. Stejně jako zákon automaticky nezajistí jeho dodržování. Z toho však neplyne, že zákon nebo RVP jsou nepodstatné. Bez jasně stanoveného cíle a obsahu není ani co „převádět“ do výuky.
RVP navíc vymezuje společný vzdělanostní základ. Určuje, co má dostat dítě v Praze, Chebu, Ostravě i malé obci. Právě proto je zásadní také pro rovnost vzdělávacích příležitostí. Pokud stát společný základ neurčí dostatečně přesně, začne vzdělání dítěte stále více záviset na konkrétní škole, učiteli a rodině.
A bez jasného RVP nelze vytvořit ani smysluplný systém standardů a evaluace: RVP, učivo a výstupy, standard, výuka, hodnocení a testování.
RVP se však skutečně stal „střešním dokumentem“ škol, aniž kdo postavil základy. Stát zrušil osnovy, a nyní argumentuje, že jde o nejméně důležitý článek vzdělávacího systému. RVP nestojí někde vysoko nad skutečným životem školy, RVP nahradil osnovy, ale ono do škol skutečně i obrazně teče. V RVP stát definuje, co vůbec považuje za základní vzdělání.
Pokud se RVP ve školách nepromítá do skutečné výuky, není to důkaz jeho nepodstatnosti. Přenést zodpovědnost na učitele, aby si každý rok či každé dva roky o prázdninách sedli a promysleli opět a znovu ŠVP je nepochopení funkce ministerstva. Vyjádření pana ministra je důkazem, že převod mezi státním kurikulem zachyceným v RVP a školním ŠVP nefunguje. Podle jeho vyjádření tomu tak ani být nemá. Podle čeho se pak mají řídit vydavatelé učebnic, příprava učitelů, výuka a evaluace, zůstává záhadou.
Problém tedy není, že se o RVP diskutuje příliš mnoho. Problém začíná ve chvíli, kdy stát začne svůj nejdůležitější kurikulární dokument považovat za „nejmíň podstatný“.
