Článek
11. díl - horizonty
V úvodu byla představena nová ředitelka Národního pedagogického institutu Ing. Fričová. Mnoho informací o své představě, jak by měl vypadat RVP, neřekla. Naznačila však, musí hned po svém nástupu řešit personální stabilizaci úřadu.
Ke konci jednání ministr školství o Rámcovém vzdělávacím programu prohlásil: „RVP není převodník, aby se něco ve škole stalo.“ (čas 11:55)
A dále: „Chápu, že teď je debata, jak bude vypadat stropový, střešní dokument, který je v tom celém příběhu nejrobustnější, ale nejmíň podstatný.“ (čas 11:56)
To je zvláštní pojetí role státu ve vzdělávání nejen proto, že oficiální dokumenty MŠMT říkají prakticky pravý opak. RVP je naopak z hlediska obsahu vzdělávání nejdůležitějším dokumentem českého školství. Je závazným státním kurikulem, od něhož se odvozují školní vzdělávací programy a následně konkrétní výuka. Logika systému je jednoduchá: školský zákon, RVP, ŠVP, výuka, výsledky (znalosti) žáků.
Zákon stanoví obecné cíle vzdělávání. RVP je musí převést do odpovědi na otázku, CO stát prostřednictvím školy každému dítěti skutečně garantuje. Teprve škola a učitel rozhodují, jak toho dosáhnou. RVP samozřejmě není „převodník“, který automaticky zajistí kvalitní hodinu. Stejně jako zákon automaticky nezajistí své dodržování. Z toho však neplyne, že zákon nebo RVP jsou nepodstatné. Bez jasně stanoveného cíle a obsahu není ani co „převádět“ do výuky. (Je to jako kdyby ministryně financí řekla, že nás státní rozpočet na příští rok nemusí zajímat, protože to stejně nezajistí lepší vybírání daní.)
RVP navíc vymezuje společný vzdělanostní základ. Určuje, co má dítě dozvědět a učit v Praze, Chebu, Ostravě i v malé obci. Právě proto je zásadní také pro rovnost vzdělávacích příležitostí. Pokud stát společný základ neurčí dostatečně přesně, začne vzdělání dítěte stále více záviset na konkrétní škole, učiteli a rodině.
RVP se však skutečně stal „střešním dokumentem“ škol, aniž kdo postavil základy. A ta střecha pomyslného domu školství je pořádně děravá. Stát zrušil základ, tj. závazné osnovy, a nyní argumentuje, že RVP je o nejméně důležitý článek vzdělávacího systému. RVP nestojí někde vysoko nad skutečným životem školy, RVP nahradil osnovy, a proto do škol obrazně teče. V RVP stát definuje, co vůbec považuje za základní vzdělání.
Pokud se RVP ve školách nepromítá do skutečné výuky, není to důkaz jeho nepodstatnosti. Přenést zodpovědnost na učitele, aby si každý rok o prázdninách sedli a promysleli opět a znovu ŠVP, není řešení a vyjadřuje destabilizaci funkce nejen NPI, ale i samotného ministerstva školství. Vyjádření pana ministra je důkazem, že převod mezi státním kurikulem zachyceným v RVP a školním ŠVP nefunguje. Podle jeho vyjádření tomu tak ani být nemá. Podle čeho se pak mají řídit vydavatelé učebnic, vzdělávání učitelů, výuka a evaluace, zůstává záhadou.
Je zde otázka, zda pan ministr školství výrokem o tom, že RVP je „nejmíň podstatný“ dokument, nevyvolává velmi závažnou krizi českého školství.
