Článek
10. díl - horizonty
Byl první školní den. Děti na prvním stupni přišly do školy, poznaly svou třídu, učitelku, novou učitelku, nové uspořádání lavic a dozvěděly se, co je letos čeká. Jednu docela základní věc si však domů nepřinesly: rozvrh hodin. Proč také? Rozvrh je přece v Bakalářích. Ano, je v Bakalářích - ale pro rodiče.
Dítě na prvním stupni ale nepotřebuje vědět pouze to, že rodič může večer otevřít aplikaci a zjistit, co bude zítra. Potřebuje se samo postupně orientovat ve svém školním životě. Potřebuje vědět, že v pondělí začíná češtinou, potom má matematiku, ve středu přijde angličtina, na tělocvik se převléká, určitou hodinu bude mít s jiným učitelem a v pátek končí v určitou dobu. Rozvrh totiž není jen informace pro rodiče. Je to jedna ze základních časových a tematickcýh struktur, podle nichž dítě chápe školu.
Proto se rozvrh nemá jen předat, má se s dětmi podrobně probrat. První den školy by proto mohl být ideální příležitostí k velmi jednoduché práci. Učitel rozdá dětem rozvrh. Společně se na něj podívají. Vysvětlí jim, co jednotlivé zkratky znamenají, jaké nové předměty mají, které předměty budou mít každý den, kdy se objeví jiný učitel, kdy potřebují tělocvik, kdy výtvarné potřeby. Menší děti mohou dostat rozvrh vytištěný. Starší si jej mohou samy přepsat do rozvrhu v penálu, v aktovce, případně do Úkolníčku - ten však neznají.
A právě ono přepisování není zbytečná činnost, kterou už digitalizace odstranila. Dítě si při něm strukturu týdne osvojuje. Musí si všimnout, že pondělí má pět hodin, že matematika je čtyřikrát týdně (že je to nějak málo), že ve středu začíná jinak než v úterý. Ptá se, čemu nerozumí. Učí se zacházet s časem, tabulkou, zkratkami a vlastními povinnostmi. Jinými slovy: učí se orientovat. Tak přesně to se první den na základní škole neděje.
Když rozvrh pouze zveřejní v Bakalářích (a jiných IS školy), škola má administrativně splněno; informace je k dispozici, ale hned první den byl promarně tím, že se děti mohly učit informace propojovat. Ale dítě s rozvrhem alespoň muselo přijít do styku. A právě zde se znovu ukazuje rozdíl mezi existencí informace v informačním systému a vzděláváním dítěte.
O to pozoruhodnější je, jaké informace děti prvního dne dostanou. Děti naopak ví, že jsou letos mořská třída. Dozvědí se například, že jejich třída bude letos laděná do modra. Na stěnách se objeví ryby, mušle, vlny a další dekorace. Proč ne? Loni byly v džungli, příští rok poletí do vesmíru. Letos se potopí pod hladinu.
Jenže dítě zároveň nemusí bezpečně vědět, že chodí do třídy 3.B. Neví přesně, kdy má matematiku. Neví, kterou hodinu bude mít s třídní učitelkou a kdy přijde jiný učitel. Neví, jak vypadá jeho školní týden. Ale ví, že si budou hrát na mořské panny a žraloky. To je vlastně docela přesný obraz určité proměny školy: symbolická, ale praktická identita začíná nahrazovat hravá až infantilní orientace na zábavu.
Dítě dostane příběh dříve než strukturu. 3.B není byrokratická zkratka. Mohlo by se zdát, že je úplně jedno, zda dítě říká „chodím do 3.B“, nebo „jsem v mořské třídě“. Není. Označení 3.B nese zásadní informaci, rozvrh ji umožní propojit s podstatnou částí dne, kterou žák bude trávit ve škole. Dítě ví, že je ve třetím ročníku a že patří do konkrétní třídy. Ví, že má třídní učitelku. Ví, že vedle něj existuje třeba 4.A. Rozumí tomu, jak je škola organizována. Až někdo řekne „žáci 3.B“, pozná, že se sdělení týká jeho. Je to drobná součást orientace v instituci, kterou by škola měla být.
Téma ročního projektu „Mořská třída“ může být milý doplněk, který přijde na řadu v hodinách prvouky, výtvarné výchovy apod. Děti mohou mít moře rády, mohou podle něj vyzdobit třídu a vytvořit si společný symbol. Problém nastává ve chvíli, kdy dekorativní identita vytlačí skutečnou strukturu. Dítě by přece mělo umět říci obojí: „Chodím do 3.B. Naše třída má letos téma moře.“ Pořadí je důležité.
Celá věc má ještě hlubší rozměr. Škola má dítě postupně zbavovat závislosti na rodiči. Jedním z úkolů základní školy je postupně vést dítě k samostatnosti. Prvňákovi rodič připravuje téměř všechno. Později by dítě mělo stále více věcí zvládat samo: vědět, co má zítra za předměty, připravit si aktovku, přinést pomůcky, zapamatovat si úkol, sledovat svůj týden a nést přiměřenou odpovědnost. Digitální školní systémy mohou paradoxně tento proces obrátit. Rozvrh má rodič v Bakalářích. Úkol přijde rodiči do Bakalářů. Změna vyučování přijde rodiči do Bakalářů. Informace o pomůckách přijde rodiči do Bakalářů. (Řekněme, že škola má nastavená přísnější pravidla používání mobilních telefonů.)
Večer tedy rodič otevře aplikaci a začne řídit dítě: „Zítra máš tělocvik.“ „Nezapomeň si vzít pracovní sešit.“ „Ve čtvrtek končíš dřív.“ Dítě samo nic sledovat nemusí. Technologie, která měla usnadnit komunikaci školy s rodinou, tak může vytvořit zvláštní vedlejší efekt: místo dítěte začne školní povinnosti řídit rodič.
Čím dokonalejší rodičovský informační systém máme, tím větší pozor bychom proto měli dávat, abychom dítěti nevzali jeho vlastní informační systém: rozvrh, zápisník, kalendář, sešit, paměť a postupně vytvořený návyk plánovat.
Přitom se zapomíná, že orientace v čase je základní kompetence, která teprve umožňuje řídit proces vlastního učení. Je v tom nakonec zvláštní paradox. Škola dnes ráda hovoří o samostatnosti, odpovědnosti, kompetenci k učení, plánování a organizaci vlastní práce.
Jenže právě rozvrh je elementární nástroj, na kterém lze tyto schopnosti každý den skutečně procvičovat. Dítě má vědět: Kam chodím? Co mě dnes čeká? Co mě čeká zítra? Co si mám připravit? Kdo mě bude učit? Kdy moje vyučování končí? To není staromódní administrativa, ale cesta k orientaci ve vlastním životě.
Dítě nepotřebuje pouze prostředí, ve kterém se bude dobře cítit. Potřebuje také svět, ve kterém se dokáže vyznat.
A první školní den je docela dobrý okamžik začít.
