Článek
9. díl - perspektivy
Zajímavější než samotná výsledná částka je však proměna toho, co ještě považujeme za náklad veřejného vzdělávání a co už jsme si zvykli považovat za samozřejmý výdaj rodiny. Za několik desetiletí jsme totiž prošli pozoruhodným vývojem.
1. fáze: Škola jako materiálně zajištěná veřejná služba
Za socialismu byla logika poměrně jednoduchá: jestliže škola něco požadovala k vyučování, mohla to v zásadě také zajistit. Žák dostával učebnice, sešity a řadu dalších potřeb. Škola poskytovala lepidla a výtvarný materiál. Při pracovních činnostech se vyšívalo na kanavu – a kanavu žák dostal. Pracovalo se se dřevem – materiál byl erární. Vytvoření materiálních podmínek potřebných pro vyučování teoretického i praktického předmětu byly chápány jako úkol školy a byly státními organizacemi poskytovány (pomůcky od Komenium, n.p., na některých školách dosloužily teprve nedávno). Samozřejmě ani tehdy nebylo všechno bez výdajů. Rodiče kupovali například obaly na sešity a běžné osobní školní potřeby. Podstatný je ale princip: materiál, který učitel potřeboval k uskutečnění samotné výuky, měl primárně zajistit systém, nikoli jednotliví rodiče.
2. fáze: Devadesátá léta – náklady se nenápadně přesouvají na rodinu
V devadesátých letech se tato hranice začala posouvat. Rodiče dostali seznam a obstarali dítěti sešity. Pak cvičebnice, pak pracovní sešity pro cizí jazyky. Učitel výtvarné výchovy mohl požádat každého žáka, aby přinesl například dvacet čtvrtek. A protože byly koupeny rodiči konkrétního dítěte, učitel je někdy dokonce podepsal jeho jménem, aby žák skutečně dostával „svoje“ čtvrtky. Je to drobný detail, ale symbolicky velmi výmluvný. Z materiálu školy se stal materiál žáka, který si přinesl z domova, aby s ním mohl ve škole plnit školní úkol.
Ještě výrazněji se změna projevila v pracovních činnostech. Na materiál v pracovních činnostech a výchovách začaly chybět peníze. Chtěl-li učitel s dětmi skutečně řezat, pilovat, vrtat a něco vyrábět ze dřeva, mohl paradoxně těžit ze zásob vytvořených ještě v osmdesátých letech. Učitel, který měl dobře zásobený kabinet, tak mohl během devadesátých let pokračovat v praktické výuce díky materiálu nakoupenému v předchozím systému. Obsah vzdělávání přitom formálně zůstal. Změnil se pouze nenápadný předpoklad jeho financování.
3. fáze: Třídní fond – malý rozpočet uvnitř bezplatného školství
Dnes se mechanismus dále rozvinul. Vedle školy vzniká cosi jako malý paralelní rozpočet spravovaný třídním učitelem: třídní fond. Teoreticky žák může dostat učebnice od školy, fakticky hradí určitou částku do fondu na učebnice, z níž třídní učitel koupí učebnice, které chce ten rok používat. Není výjimkou, že tak dítě má každý rok učebnice od jiného nakladetelství, protože třídní se z různých důvodů mění. Učebnice jsou také často dělány na jedno použití, neboť je spojená učebnice a pracovní sešit, takže po roce je popsaná, takže dále nepoužitelná. Částka na pracovní sešity může být od 500 Kč - 1 500 Kč.
Dítě nastupuje například do třetí třídy a rodičům přijde informace: pošlete po dítěti 1 000 Kč do třídního fondu na další potřeby. V pololetí může následovat dalších 1 000 Kč, protože první částka již byla vyčerpána. Třídní učitel z těchto peněz může pořizovat další učební materiály podle svého výběru, odměny pro děti, drobné hračky. Zaplatí registraci do knihovny, kulturní program, divadlo či výstavu. Část těchto výdajů je bezpochyby užitečná a může dětem výrazně obohacovat vzdělávání. Otázka ale zní jinak: proč se jejich financování přesunulo do neformálního fondu vytvářeného z peněz rodičů? Jak mohou rodiče spolurozhodovat o tom, zda registrace do spřátelené knihovny je nutná, když je dítě registrováno už v jiné.
A třídním fondem náklady nekončí. Další učitelé mají své požadavky. Na matematiku určitý sešit. Na angličtinu jiný. Do výtvarné výchovy barvy, štětce, čtvrtky a další materiál. K tomu připočtěme osobní školní výbavu: aktovku například za 2 000 Kč, penál za 500 Kč, přezůvky, sportovní oblečení, láhev, box na svačinu a další potřeby, další 2 000 Kč.
Jednotlivě jsou to většinou relativně malé částky. Teprve jejich součet ukazuje, že bezplatné vzdělávání vlastně většinu nákladů na předpoklady fungujícího vyučování přenáší na rodiny.
4. fáze: Všechno je vlastně dobrovolné
A nakonec se dostáváme k nejzajímavějšímu paradoxu. Veřejné základní vzdělávání je bezplatné, a proto musí být velmi opatrně formulováno, co vlastně škola může po rodičích požadovat. A tak se postupně dostáváme do světa zvláštní dobrovolnosti. Nebylo zmíněno, že si dítě má pořídit Úkolníček - většina učitelů včetně třídních jej dnes nevyžaduje. Domácí úkoly jsou sice na prvním stupni ZŠ doporučené, ale jen doporučené. Kontrola sešitů, resp. správnosti vypracovaného domácího úkolu, představuje pro učitele (a někdy rodiče) práci navíc.
Pracovní sešit je doporučený – rodič jej ovšem koupí. Pomůcky jsou doporučené – rodič je pořídí. Příspěvek do třídního fondu je dobrovolný – většina rodičů jej zaplatí, protože nechce, aby právě jejich dítě bylo tím, kvůli němuž něco nebude možné uskutečnit. Domácí úkol může být pojímán jako dobrovolný. A žák nakonec může dokonce pracovní sešit, který rodiče dobrovolně koupili, druhý týden školy dobrovolně zapomenout v nějaké skříňce. Zbývá dobrovolná docházka do školy, neboť rodič může jakoukoliv absence omluvit. O svém právu zůstat dobrovolně doma je dítě náležitě poučeno během prvních dnů docházky do školy.
Problém přitom není v tom, že rodiče koupí dítěti aktovku nebo pastelky. Určitá spoluúčast rodiny je přirozená a existovala vždy. Podstatnější je rozostření hranice mezi osobní výbavou dítěte a materiálním zajištěním veřejné vzdělávací služby.
Aktovka je osobní věcí dítěte. Ale co sešit předepsaný učitelem? Pracovní sešit používaný jako základní výukový materiál? Pracuje se s ním, když je zakoupený? Používá se učebnice? Čtvrtky spotřebované při povinné výtvarné výchově? Dřevo potřebné k povinným pracovním činnostem? Vstupné na program, který škola zařadila do vyučování? Poplatek za představení zvířátek ve školní tělocvičně? Kde přesně končí osobní spotřeba dítěte a začíná náklad na realizaci vzdělávání, které má poskytovat veřejná škola?
A existuje ještě jeden problém, který není okrajový. V součtu není pomyslný dobrovolný výdaj pro každou rodinu stejně dobrovolný. Tisíc korun může být pro jednu domácnost zanedbatelnou položkou, pro jinou rozhodnutím, které se projeví v jejím měsíčním rozpočtu. Čím více nákladů povinného vzdělávání přesouváme do šedé zóny doporučených nákupů a dobrovolných příspěvků, tím více se otázka bezplatnosti propojuje také s otázkou rovnosti přístupu ke vzdělávání.
Možná bychom se proto neměli ptát pouze „Je veřejná základní škola bezplatná?“ Z hlediska školného samozřejmě ano, ale je třeba se ptát, a co družina? Jak funguje? Ta již bezplatná není. A další zajímavá otázka zní: kolik musí rodina skutečně zaplatit, aby se její dítě mohlo bez problémů účastnit všeho, co jeho bezplatná veřejná škola považuje za běžnou součást školního života?
Teprve když bychom tuto částku u konkrétního dítěte za celý školní rok skutečně sečetli – od prvního zářijového sešitu přes třídní fond až po poslední vstupenku do divadla –, dostali bychom ekonomicky podstatně přesnější odpověď na otázku, kolik stojí rodiče školství, které je zdarma. Pokud by se škola soustředila na výuku, zvládne se ledacos efektivněji - méně, ale kvalitněji.
