Článek
Améba (měňavka) je pozoruhodný organismus. Nemá pevný tvar, nemá kostru, nemá jasně vymezenou přední ani zadní část. Pohybuje se pomocí panožek, které podle potřeby vysouvá a zase zatahuje. Přizpůsobuje se prostředí, obtéká překážky a mění podobu podle okolností. Právě v této schopnosti spočívá její evoluční úspěch. A zdá se, že také budoucnost českého školství.
Učitel améba je dokonalým produktem školy, v níž se flexibilita stala cílem, pohoda metodou a absence pravidel pedagogickou koncepcí. Učitel améba má svůj diplom, zjistil, že ve škole je dobře, že se nenadře, pokud nechce. Vzdělávání dětí je mu lhostejné; přizpůsobí se snadno minimálním požadavkům RVP, který nepředpisuje ani minimální minimum. Do školního výsledků ŠVP se vejde, stejně je nikdo nekontroluje, pilotáž ověřování výsledků se bude dělat možná až za tři roky. Do Bakalářů učitel zapíše, třeba s týdenním zpožděním, a téměř nikdy téma hodiny neodpovídá tomu, co se v hodinách děje, resp. neděje. Panu učiteli plyne čas pomalu - už aby byly zase prázdniny. Nepříjemnosti spojené se zvládnutím skupiny dětí, které ne vždy touží pracovat případně monitorovat svůj pokrok v učení, se minimalizují nějakou hrou, či meditací.
Čas pro něj sice plyne, ale není rozdělen do vyučovacích hodin, týdnů a tematických celků. Je to především čas pro hru. Hru je ovšem třeba připravit, nejlépe z pracovních listů nalezených na internetu. Je lhostejné, zda jde o matematiku, český jazyk, prvouku či fyziku. Důležité je, aby děti něco dělaly, nejlépe ve skupinách, aby se pohybovaly, komunikovaly, a především aby je to bavilo do té doby, než zazvoní. Učitel není od toho, aby předával systematicky uspořádané poznání. Je facilitátorem zážitků, průvodcem na cestě. Cesta je cíl není již filosofická nadsázka, ale běžná rutina. Pracovní list nahrazuje učebnici, aktivita nahrazuje učivo a hra nahrazuje výuku.
Améba nemá pevné hranice, a proto nepotřebuje mapu, ani rozvrh. Den v týdnu není podstatný. Pondělí se podobá čtvrtku, matematika českému jazyku a vyučovací hodina přestávce. Rozvrh je pouze orientační dokument, který pomáhá určit, kdy by se teoreticky mělo něco odehrávat, ale většinou se děje něco jiného. Skutečnost je proměnlivá. Jednou přijde projektový den, podruhé volby do školního parlamentu, potřetí narychlo svolané školení bezpečnosti práce a počtvrté cvičná evakuace. Mezitím se uskuteční několik hodin, v nichž se, pravda, něco probírá, co se podobá určitému tématu. Není však třeba zjišťovat, co se probíralo minule, navazovat, procvičovat, vysvětlovat, co bude následovat. Návaznost je totiž přežitkem lineárního myšlení; svět je přece fluidní, a améba se umí dynamicky přizpůsobit.
Tradiční škola vycházela z předpokládu, že poznání dané disciplíny má určitou strukturu, o kterou usilovali generace vědců, když poznatky systematizovaly a budovaly daný vědní obor. Ve vědním oboru didaktiky jednotlivého předmětu prochází žák tímtéž postupem. Žák se nejprve naučí sčítat, potom násobit, následně pracovat se zlomky a teprve na tomto základě řešit složitější úlohy. Učitel améba takové omezení nepotřebuje. Poznání se přece konstruuje. A co se nestihne dnes, může se objevit někdy příště, případně vůbec. Čas není posloupností příležitostí, které se již nevrátí. Je fluidní. Obtéká amébu, která se mu pružně přizpůsobuje.
Také prostor ztratil své hranice. Třída je jen jednou z možných lokalit vzdělávání. Výuka může probíhat na chodbě, na schodišti nebo v jakémkoli jiném prostoru, kde je právě dost místa. Chodba se tak mění v učebnu, zatímco učebna může sloužit k odpočinku. Ovšem pouze do chvíle, než podobný nápad dostanou ostatní učitelé. Kdyby totiž všichni vyučovali na chodbách, musela by se výuka vrátit do tříd a přestávky by se mohly přesunout na chodby. Nebo naopak. Záleží na aktuální situaci. Hranice jsou ostatně jen společenskou konstrukcí.
Sešity představují další zbytečné omezení. Datum, číslo hodiny, nadpis, téma, zápis, příklady a jejich opravy – to všechno jsou pozůstatky starého školství. Proč by měl žák vědět, co se učil 15. října, když se může věnovat tomu, co jej zaujalo 3. listopadu? Proč by měl mít uspořádané zápisy, k nimž se může vracet, když má k dispozici pracovní list, který lze po vyplnění založit, ztratit nebo vyhodit? A proč by měl učitel kontrolovat sešity, když se děti mohou samy rozhodnout, zda je jejich práce uspokojuje?
Tam, kde není zápis, není ani návaznost, kde není návaznost, není co dohánět, a kde není co dohánět, není důvod k nespokojenosti.
Nejdůležitější hodnotou školy je totiž wellbeing. Pohoda všech zúčastněných, především však učitele. Děti jsou přece ve škole proto, aby byly šťastné, a učitel proto, aby se v ní cítil dobře. Po nezbytné době strávené na pracovišti odchází domů, protože má také svůj osobní život. Ten si rozhodně nenechá narušovat opravováním domácích úkolů, přípravou systematické výuky nebo nepříjemnými rozhovory s rodiči. Totéž samozřejmě dopřeje dětem, protože ty přece také nechtějí rušit volné odpoledne domácími úkoly.
Je to totiž celkově nejjednodušší způsob, jak odstranit konflikty s rodiči, tj. diplomaticky, tiše odstranit jejich možné příčiny. Domácí úkoly? Rodiče by si mohli stěžovat, že jich je příliš mnoho. Zrušit. Testy? Mohly by děti stresovat. Zrušit. Známky? Mohly by narušovat jejich sebevědomí. Zrušit. Pravidelné procvičování? Mohlo by někoho nudit. Omezit. Požadavky na znalosti? Mohly by zvýrazňovat rozdíly mezi žáky. Raději je neformulovat příliš konkrétně.
A tak vzniká dokonale nekonfliktní škola. Nikdo nedostává špatné známky, protože se neznámkuje. Nikdo neselhává v testech, protože se netestuje. Nikdo nemá nesplněné domácí úkoly, protože žádné nedostává, a když je dostává, jsou dobrovolné. Nikdo nezaostává za učivem, protože není přesně stanoveno, kam se mělo kdy dojít, případně co zvládnout. Výsledky jsou vynikající, děti chodí do školy rády, stačí se jich zeptat. Anebo ne? Co se naučily, je otázka poněkud méně příjemná. Mohla by totiž narušit wellbeingový rauš.
Améba se ovšem nepřizpůsobuje pouze dětem a vlastnímu pohodlí. Její největší předností je schopnost dokonale splynout s vedením školy. Ředitel chce wellbeing? Améba poskytne wellbeing. Ředitel chce projekty? Améba připraví projekt. Ředitelka chce inovace? Améba inovuje. Ředitel chce flexibilitu? Améba se stane chameleonem. To však nemá dlouhého trvání, améba je výhodnější. Nemá vlastní pevnou strukturu, která by mohla klást odpor, který však ani klást nechce. Každý nový požadavek pohltí, obteče a přizpůsobí mu svůj tvar.
Pokud je společnost fuidní, nemusí takový být škola. Organismus bez pevných hranic má jednu nepříjemnou vlastnost, obtížně udržuje řád.
Ve škole se postupně rozvolňují nejen hranice vyučovacích předmětů, hodin a učiva, ale také hranice chování. Děti si zvykají, že pravidla jsou orientační, doporučená, že prostor pro vyjednávání je všem společný, že lze o činnostech vyjednávat. To, co mělo původně podporovat samostatnost, může bez jasných požadavků a důsledného vedení přerůst v nepřehlednost, nepřehlednost v chaos. A nepřehlednost se dříve či později stavá zdrojem bezpečnostních problémů.
Tehdy nastává okamžik, kdy se škola náhle rozpomene na existenci pravidel, že byla kdysi institucí; ale většinou je již pozdě.
Učitelé a žáci jsou poučeni, že existují hranice, které se nesmějí překračovat. Následuje cvičná evakuace, při níž se všichni mají přesně řídit pokyny, dodržovat stanovený postup, pohybovat se určeným směrem a respektovat autoritu odpovědných osob. Na chvíli ses ukáže, že některá pravidla přece jen nejsou libovolnou sociální konstrukcí, kterou lze podle potřeby přizpůsobovat. Že někdy mohou zachránit život. Že při evakuaci není prostor pro individuální objevování, spontánní hru ani svobodnou volbu trasy. Není možné, aby si každý žák konstruoval vlastní pojetí bezpečného opuštění budovy. A není možné, aby učitel považoval pokyny za orientační doporučení.
Škola, která celý rok relativizuje pravidla, je v okamžiku ohrožení začne vyžadovat s absolutní platností. Zde se odhaluje základní rozpor amébovité pedagogiky. Na jedné straně se oslavuje flexibilita, spontaneita, individualizace a absence pevných struktur. Na druhé straně se při prvním vážnějším problému ukáže, že bez pravidel, hierarchie, návaznosti a odpovědnosti nelze zajistit ani bezpečný provoz školy.
Stejný rozpor však platí pro vzdělávání. Stejně jako bezpečnost nevzniká jednorázovým školením, nevzniká vzdělání nahodilým sledem aktivit. Vyžaduje kontinuitu, pravidelnost, opakování, procvičování, kontrolu a zpětnou vazbu. Vyžaduje učitele, který ví, co učil včera, co učí dnes a co bude učit zítra. Učitele, který rozumí struktuře předmětu a dokáže žáky touto strukturou postupně provádět. Améba takovou strukturu nepotřebuje. Její životní strategií je přizpůsobení, nikoli směřování.
Škola není prostředím, v němž má dítě pouze příjemně trávit čas. Je institucí, které společnost svěřila vzdělání dětí v omezeném počtu let, během nichž má dítě získat znalosti, dovednosti, návyky a schopnosti, k nimž by se samo nemuselo nikdy dopracovat. Ztracená vyučovací hodina není jen administrativní položkou v rozvrhu. Je to část nenahraditelného času dítěte.
Čas totiž není fluidní, je nevratný. Améba může měnit svůj tvar, vysouvat panožky a obtékat překážky. Nemůže však vrátit dětem týdny a měsíce, během nichž se místo soustavného vzdělávání pouze odehrávaly aktivity.
A tak se nabízí otázka: je učitel améba vrcholem pedagogické evoluce, nebo jen organismem, který se dokonale přizpůsobil prostředí, v němž se od něj přestalo vyžadovat, aby skutečně učil?
