Článek
Učebnice, sešity a další pomůcky si mohou přinést v nákupních taškách, košících, kufrech, krabicích nebo čemkoli jiném. Čím originálnější, tím lépe. Škola se na jeden den promění v přehlídku improvizovaných zavazadel a všichni se mohou dobře pobavit. Žáci, učitelé, možná i rodiče, kteří budou večer přemýšlet, do čeho dítěti školní potřeby zabalit.
Jaký je vzdělávací smysl této akce? To není zcela jasné. Snad rozvoj kreativity, spolupráce, komunikace, flexibility nebo některé další kompetence. Zdůvodnění se jistě najde. Důležité je, že jde o něco jiného než obvykle. Dítě nemá přijít do školy s nudnou aktovkou, protože ta symbolizuje každodenní školní rutinu. Má přijít s něčím neobvyklým, aby se škola alespoň na chvíli stala zábavnější.
Za touto zdánlivě nevinnou aktivitou se však skrývá závažnější otázka: Proč se škola stále častěji chová, jako by se musela omlouvat za to, že je školou?
Halloween. Děti v maskách čarodějnic, kostlivců a nejrůznějších hororových postav. Nyní Den bez batohů. Za chvíli Mikuláš, čerti a andělé, kteří mohou navázat na úspěšné strašení z Halloweenu. Potom Advent a Vánoce. Advent by mohl být příležitostí k poznávání kulturních a náboženských tradic, ale proč zůstávat u výkladu, četby a rozhovoru, když lze vyrábět, zdobit, soutěžit a organizovat další projektové dny?
V českém jazyce se budou vyrábět vánoční ozdoby, v matematice dárky, v prvouce se půjde na vánoční trhy. Výtvarná výchova se rozšíří do všech předmětů, protože tvořivost přece nezná hranice. A kdyby náhodou mezi svátky zbylo několik obyčejných vyučovacích hodin, určitě se najde další tematický den, projekt nebo akce.
Nejde přitom o jednotlivé oslavy, výlety nebo školní tradice. Ty ke škole patřily vždy. Školní život nemá být mechanickým sledem vyučovacích hodin a děti mají mít také příležitost k neformálním společným zážitkům. Problém nastává tehdy, když se výjimka stává pravidlem a běžné vyučování začíná být považováno za nežádoucí přerušení školní zábavy.
Škola je instituce. Má svůj účel, pravidla, časový řád, pracovní prostředí a návaznost činností. Dítě se postupně učí, že určité věci mají své místo a čas. Do školy si nosí pomůcky, připravuje se na vyučování, plní úkoly, soustředí se, procvičuje, opakuje a osvojuje si nové znalosti. Učí se také vytrvalosti, pečlivosti, systematičnosti, odpovědnosti a schopnosti dokončit práci, která nemusí být v každém okamžiku zábavná.
Právě tato zkušenost má mimořádnou hodnotu. Dítě poznává, že smysluplná činnost nemusí přinášet okamžité potěšení. Že zvládnutí násobilky, pravopisu, cizího jazyka nebo matematického postupu vyžaduje čas a úsilí. Že radost z poznání často přichází až poté, co člověk překoná počáteční obtíže.
Současná kultura neustálé aktivizace však jako by vycházela z opačného předpokladu. Dítě se ve škole přirozeně nudí, a proto je nutné ho neustále něčím zaměstnávat, překvapovat a bavit. Učitel už nemá především učit, ale vytvářet zážitky. Vyučovací hodina se má podobat hře, projektovému dni nebo tvůrčí dílně. A pokud se děti dostatečně nebaví, hledá se chyba v nedostatečné inovativnosti výuky.
Přitom aktivita není totéž co učení. Dítě může být mimořádně aktivní, může stříhat, lepit, vyrábět, soutěžit, přesouvat předměty a diskutovat, aniž by si osvojilo podstatné znalosti. Naopak může při zdánlivě obyčejném výkladu, četbě, zápisu a procvičování vykonávat velmi náročnou duševní činnost. Vnější aktivita je snadno pozorovatelná. Učení však probíhá především v hlavě, a pozor, může být namáhavé.
Neustálé narušování běžného školního režimu má navíc kumulativní účinek. Jeden tematický den mnoho neznamená. Ani jeden výlet, školní slavnost nebo projekt. Pokud se však podobné akce opakují každý týden, narušují kontinuitu výuky. Učitelé přizpůsobují tematické plány, přesouvají písemné práce, přerušují výklad a znovu navazují na předchozí učivo. Žáci si postupně zvykají, že běžný pracovní režim je pouze provizoriem mezi dvěma mimořádnými událostmi.
Nejvíce na to mohou doplácet děti, které potřebují předvídatelnost, pravidelnost a jasně strukturované prostředí. Pro ně není stabilní rozvrh projevem pedagogické zastaralosti, ale důležitou podmínkou učení. Stejně tak děti, které nemají doma dostatek podpory, potřebují, aby škola skutečně využila čas určený ke vzdělávání. Ztracenou vyučovací hodinu jim nemusí mít kdo nahradit.
Škola přitom nemusí být nudná. Zajímavá může být samotná matematika, literatura, historie, přírodopis nebo zeměpis. Učitel může děti nadchnout objevováním zákonitostí, souvislostí a nových poznatků. Nemusí k tomu každý týden měnit podobu školního dne. Mnohem důležitější je, aby dobře znal svůj předmět, uměl jej srozumitelně vysvětlit a vedl žáky od jednoduchého ke složitému.
A právě zde se dostáváme k podstatě problému. Škola se nemusí destabilizovat jedním velkým rozhodnutím. Může se oslabovat postupně, soustavným zpochybňováním vlastního účelu. Každá jednotlivá akce vypadá nevinně, každá má nějaké zdůvodnění a každá přináší několik veselých fotografií na školní web. Dohromady však mohou vytvářet prostředí, v němž se systematická práce stává stále vzácnější.
Zvláštní je, že se o tomto vývoji často hovoří jako o modernizaci školy. Jako by moderní vzdělávání spočívalo především v tom, že se děti co nejméně setkávají s tradičními atributy školní práce. Aktovka je nudná, sešit zastaralý, zápis zbytečný, procvičování mechanické, opakování nezáživné a známkování stresující. Zůstává tedy hra, zážitek, projekt a aktivizace.
Jenže škola není zábavní park. Den bez batohů je v tomto smyslu výstižným symbolem. Děti přijdou do školy s nákupními taškami, kufry nebo košíky. Všichni se zasmějí, pořídí se fotografie a další inovativní den bude úspěšně za námi.
Otázkou zůstává, zda si učebnice a sešity po takovém dni budou ještě někdy chtít otevřít.





