Článek
Problém už není jen v tom, že nevíme, kde přesně jsou hranice hřiště. Při odstranění společného obsahu a současném prosazením kompetenčního metajazyka může vzniknout situace, kdy není zcela jasné ani to, jaká hra se vlastně hraje.
Oficiální Strategie 2030+ je v tomto směru důležitým mezníkem. Jejím prvním strategickým cílem je „zaměřit vzdělávání více na získávání kompetencí“ a strategie současně požaduje proměnu obsahu, metod a hodnocení, omezení memorování, „provzdušnění“ učiva a zavádění inovativních metod. Dokonce výslovně konstatuje, že předpokladem transformace je „přijetí kompetenčního pojetí vzdělávání samotnými učiteli“. Dokonce vzniklo klišé „modernější výuka a méně biflování“ spojené se Strategií 2030+.
Metafora hřiště má ještě jeden důsledek. Nestačí totiž pouze vykolíkovat jeho hranice. Aby bylo možné hrát fotbal, musí existovat také pravidla hry. Musíme vědět, co je branka, kdo je hráč, co znamená míč za čárou, co je faul a co je cílem hry. Teprve potom lze dát jednotlivým týmům téměř neomezenou svobodu v taktice.
U kurikula odpovídají těmto pravidlům především společná terminologie, struktura vzdělávacího obsahu, vztah znalostí, dovedností a kompetencí, vymezení učiva, jeho sekvence a standard jeho zvládnutí.
Jestliže nejsou dostatečně pevně stanoveny ani tyto prvky, problém už nezní, jak velké má být hřiště, ale jakou hru na něm vlastně hrajeme. Resp. má smyslu hru hrát?
V různých školách se mohou prolínat různé vrstvy interpretací, které se kolem RVP vytvořily - jedna škola může vzdělání chápat především jako předávání kulturního a disciplinárního poznání, druhá jako rozvoj kompetencí, třetí jako osobnostní rozvoj, čtvrtá jako přípravu na praktický život, pátá jako rozvoj gramotností, šestá jako wellbeing, agency a schopnost spolupracovat. To by se dalo ještě zvládnout, problém je, že většinou ani ředitelé neví, co je vlastně priorita, a nechávají učitele hledat si svá pravidla. Žáci jsou pak pochopitelně naprosto zmatení, protože každý učitel používá jiná pravidla, jiné přístupy, jiné pracovní listy, resp. žáci přestanou vnímat školu jako celek, ale vnímají pouze jednotlivé učitele, kteří se jim náhodou objevili v rozvrhu; včetně těch suplujících.
To už není pouze pluralita cest vedoucích ke společnému cíli. Rozplývá se samotná představa o tom, co je obsahem všeobecného základního vzdělání a proč by mělo být vnímáno jako určitý celek.
Paradoxně však vznikla velmi pevná interpretační vrstva
A zde nastává zajímavý paradox české kurikulární reformy. Zatímco společný obsah se postupně uvolňoval, kolem kurikula současně vznikala stále rozsáhlejší komunikační a interpretační infrastruktura.
Již dvacet let máme v ČR kompeteční kurikulum ve dvouvrstvé podobě RVP/ŠVP. Strategie 2030+ toto potvrdila a stanovila kompetenční orientaci jako strategický cíl. Revize RVP ji dále operacionalizovala prostřednictvím klíčových kompetencí, gramotností, průřezových témat a očekávaných výsledků učení. NPI dnes popisuje revidované kurikulum právě prostřednictvím kategorií konstruktivismu a kompetencí, vytváří kolem něj metodickou podporu a modelové ŠVP.
Vzniká proto zvláštní sémantická asymetrie: slábne závaznost společného učiva, ale sílí společný jazyk, kterým se má o vzdělávání mluvit. A ano, pokud se institucionálně prosadí jedna interpretace, nastává krize, neboť z nástroje svobody se stává nástroje prosazení ideologie. Dopad je mnohem větší, než se na první pohled zdá.
Máme klíčové kompetence, základní gramotnosti, OVU, průřezová témata, wellbeing, agency, formativní hodnocení, aktivní roli žáka, individualizaci, interdisciplinaritu, autentické situace a další pojmy. Kolem nich vznikají metodiky, weby, modelové ŠVP, školení, konference, projekty a odborné komunity. Vyjadřují se herci, novináři politici, hvězdy, všichni se do rámce vejdou. Nenutíme náhodou hrát hry, které si někdo vymyslel? Děti ví, že učitel je dospělý člověk, a ve škole od něj nečeká, že se bude pokoušet stát se znovu dítětem; naopak učitel nemůže čekat od dětí, že se budou chovat jako dospělí lidé.
RVP se stal komunikačním rámcem se svou vlastní sémantikou, netvoří již obsahový rámec školní výuky. A jazyk RVP není neutrální. Určuje, které otázky lze snadno položit a které se postupně stávají obtížně vyslovitelnými.
Reforma proto není dokument, který prosadí instituce. Je to diskurz, kdy probíhá nejdříve diskuse o tom, co se dělá dobře, co se dělá špatně. Diskutovat se může roky, základ výuky přesto zůstane vždy stejný.
Problémem dnes je, že nelze říct, zda kompetence ponecháme a jen k nim zase doplníme znalosti. Dnes není možné jednoduše říct, natož udělat převod kompetenčního kurikula na kompetenčně-znalostní, jak si to pan ministr možná skutečně přeje. Kurikulární systém není excelová tabulka.
Kompetenční paradigma je tady dvacet let. Sama Strategie 2030+ s ním počítá a propsalo se do všech podřazených dokumentů, do revize RVP, metodické podpory škol, profesního rozvoje učitelů, inovace hodnocení, digitálního vzdělávání a koncentrace odborných kapacit. Vytvořil se celý komunikační ekosystém, z něhož dnes zřejmě není cesta ven, i když je zřejmé, že již na počátku se udělalo hodně chyb. Pokud je ale začátek špatně, je to celé špatně. Nejde nyní o revizi RVP, jde o změnu diskurzu.
Nestačí vrátit strukturované učivo dle učebních osnov (stručně znalosti), společnost by musela změnit jejich postavení a znovu definovat obsah a rozsah základního vzdělání a znovu postavit didaktiky jednotlivých předmětů.
Je to podobné tomu, jako bychom chtěli říct, že potřebujeme udělat restart serveru. Že lidé budou od zítřka hrát nějakou dobu offline. Technicky je to jednoduché, sociálně nikoli.
Musíte vysvětlit tisícům lidí, že pojmy, které se naučili používat, už nemají stejné postavení, že dokumenty, které vytvořili, budou strukturovány jinak, že školení, kterými prošli, vycházela z určitého paradigmatu, které se již změnilo, že některé metodiky budou muset být přepsány, že modelové ŠVP budou potřebovat jinou architekturu, že způsob evaluace musí odpovídat jinému pojetí kurikula. A především že znalost už není pouze materiálem pro kompetenci, ale znovu jedním z konstitutivních výsledků vzdělávání.
Další tisíce lidí si oddychne, že konečně mohou normálně učit a nikdo je nenutí do přepisování školní dokumentace.
To je důvod, proč jsou kurikulární reformy tak obtížně reverzibilní. Instituce nevytvářejí pouze dokumenty, vytvářejí slovník, slovník vytváří kategorie pozorování, kategorie vytvářejí profesní návyky. A profesní návyky nakonec vytvářejí to, co se začne jevit jako samozřejmá pedagogická realita, která se denně konstituje ve školách a o které se komunikuje. A naštěstí jsou to právě profesní návyky, které se předávají z generace na generaci, které současnou výuku na školách drží nad vodou.
Česká reforma pohltila sebe samu - a nakonec vytvořila vlastní bleděmodrý svět.
RVP měl být rámcem, aby školy nebyly uvězněny v jediném vzdělávacím programu. Postupně jsme však odstranili tolik obsahových pravidel hry, že není vždy zřejmé, jakou společnou hru vlastně hrajeme. Současně kolem této otevřenosti vznikla velmi silná komunikační infrastruktura, která institucionalizovala jeden způsob, jak o vzdělávání mluvit.
