Článek
Kousek pod severní hradbou Kantorhradu leží malý hřbitov. Není velký. Pár kamenů, několik zarostlých náhrobků. Sem tam seschlý věnec, vyhaslé svíčky. Ale jeden hrob je větší než ostatní. Na náhroku je vytesána rudá růže a pod břečťanem se krčí polorozpadlá tabulka: „Sociální demokracie.“
Jenže příběh sociální demokracie na malém hřbitově pod severní hradbou Kantorhradu překvapivě nekončí. Politické strany totiž nejsou jako lidé. Když zemřou, jejich myšlenky nemusí zemřít s nimi. Někdy se přestěhují. Jindy si najdou nového hostitele. A občas se stane, že strana zmizí, ale její politika dál vládne pod úplně jinou vlajkou.
A tak se jednoho rána nad hrobem sociální demokracie objevil nový prapor. Nebyl rudý, byl modrý. A stálo na něm ANO. Neznamenalo to, že se sociální demokracie skutečně přejmenovala na ANO. Znamenalo to něco politicky zajímavějšího. Značná část jejího někdejšího sociálního programu, politického prostoru i voličského zázemí našla nového reprezentanta.
Zatímco sociální demokracie kdysi slibovala spravedlivou školu, dostupné vzdělání, podporu učitelů a vyrovnávání sociálních rozdílů, ANO začalo podobné cíle spojovat s jazykem efektivity, řízení, investic a výsledků.
Starý slib zůstal, změnil se jeho správce. A jak už to v Kantorhradu chodí, nový správce přišel s přesvědčením, že tentokrát bude všechno jinak. Jenže v ministerských archivech našel stejné dokumenty. Stejné rámcové vzdělávací programy, stejné problémy s nerovnostmi, stejné potíže s vysvětlováním veřejnosti, stejné klišé při vysvětlováním nepohodlných statistik. A dokonce i stejné experty, kteří kdysi vysvětlovali sociální demokracii, jak má vypadat škola budoucnosti. Změnilo se vedení armády, nikoli nutně její generální štáb. Ten se zabarikádoval na hoře Karmel a v Jindřišské věži, obě toho času v Praze.
A zde právě začíná naše tázání. Co vlastně hnutí ANO převzalo ze sociálnědemokratické školské politiky a čím se od ní skutečně odlišilo?
Nejviditelnější kontinuitu představuje důraz na dostupnost vzdělávání, veřejné financování, sociální podporu a deklarovanou snahu snižovat nerovnosti. K tomu přistupuje (deklarovaný) důraz na platy učitelů, kapacity škol a materiální podmínky vzdělávání. To všechno byla témata, která sociální demokracie dlouhá léta považovala za vlastní.
Mnohem komplikovanější je však otázka kurikula. Rámcové vzdělávací programy byly zavedeny za sociálnědemokratických vlád. Kompetenční pojetí vzdělávání se následně stalo součástí širšího odborného a institucionálního konsenzu, který přežil střídání ministrů i vlád. ANO tento model nevytvořilo, ale během svého působení ve vládě jej zásadně neopustilo. Naopak za ministra Roberta Plagy vznikla Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, která dále rozvíjela důraz na kompetence, snižování nerovností a redukci učiva.
Sociální demokracie pomáhala stavět rámec. ANO jej převzalo, opatřilo novou strategií a pokračovalo ve stavbě. Představa, že změna politického vedení sama o sobě znamená změnu vzdělávací filosofie, se tak ukázala jako značně optimistická.
A přece tu rozdíl existuje. ANO se ve školství více prezentuje jako správce systému než jako nositel určité pedagogické ideologie. Mluví o řízení, financování, kapacitách, platech, administrativě a měřitelných výsledcích. Jenže když přijde na otázku, co se má dítě skutečně naučit v matematice, českém jazyce, dějepise nebo fyzice, manažerský slovník přestává stačit. Protože škola není podnik. A vzdělání není výrobek, jehož kvalitu lze zajistit jen lepší organizací výroby.
Piráti: Škola jako laboratoř budoucnosti
Za hřbitovem Kantorhradu mezitím vyrostla nová budova. Byla prosklená, digitální a na dveřích měla QR kód. Uvnitř se nesmělo říkat, že se žáci něco učí nazpaměť, protože to znělo podezřele zastarale. Raději se říkalo, že rozvíjejí svůj potenciál.
Sídlili zde Piráti. Ti nepřišli pohřbívat kompetence, přišli je digitalizovat.
Jejich školská politika klade důraz na moderní metody, rovné příležitosti, psychické zdraví žáků, podporu pedagogů, kvalitní řízení škol a nové technologie. V programu pro sněmovní volby 2025 požadovali zvýšení výdajů na vzdělávání k průměru OECD, dodržování platového závazku vůči učitelům, posílení školních psychologů, speciálních a sociálních pedagogů a profesionální místní školskou správu.
To všechno jsou legitimní a mnohdy potřebné cíle. Problém nastává ve chvíli, kdy se prostředky začnou vydávat za samotný smysl vzdělávání. Piráti věří v modernizaci. V digitální nástroje. V dostupnost. V individualizaci. V systém, který se lépe přizpůsobí potřebám žáků. Jenže Kantorhrad si pamatuje, že modernizace školy ještě není odpovědí na otázku, co je vzdělanost.
A tak se starý kronikář zeptal pirátského velitele: „Dobře. Budete mít psychologa, asistenta, umělou inteligenci, kvalitní školskou správu a digitální učebnice. Ale co přesně má každý žák umět, než opustí devátou třídu?“
Velitel otevřel notebook, a chvíli hledal. A pak začal vysvětlovat, jak důležité je připravovat děti na svět, který se neustále mění. Kronikář přikývl. Tuto odpověď slyšel už před dvaceti lety. Tehdy ovšem ještě nebyla dostupná v cloudu.
STAN: Každá obec má svou školu. A každá škola svůj problém.
O kus dál, za městskou branou, stáli Starostové. Na rozdíl od Pirátů nepotřebovali tolik vysvětlovat, že svět se mění - věděli to. Každé ráno jim totiž volal nějaký ředitel, že nemá učitele, školníka, kapacitu mateřské školy nebo peníze na opravu střechy.
STAN představuje ve školství především komunální a regionální perspektivu. Jeho přirozenými tématy jsou dostupnost škol, nerovnoměrné kapacity, financování, postavení zřizovatelů, spolupráce obcí a podpora vedení škol.
To je jeho skutečná síla. Starostové zpravidla vědí, kde školství bolí, protože jsou často těmi, kdo musejí řešit jeho každodenní provoz. Ale právě zde se objevuje jejich slabina - správa škol není totéž co koncepce vzdělávání. Zajistit, aby v každé obci fungovala škola, je záslužné. Zajistit, aby v každé škole fungovalo vzdělávání, je úkol podstatně složitější.
Starostové mohou velmi dobře vysvětlit, kdo má platit nepedagogické pracovníky, jak organizovat svazkové školy a jak pomoci ředitelům. Méně zřetelná je odpověď na otázku, zda má být obsah základního vzdělávání závazně stanoven státem, nebo ponechán široké autonomii jednotlivých škol. A tak se v Kantorhradu traduje, že Starostové dokážou postavit školu, opravit školu, financovat školu a spojit tři školy do jedné.
Jen stále není jisté, zda dokážou říci, co se v ní má učit.
SPOLU: Konzervativci, kteří chtějí školství pro 21. století
Na jižním nádvoří Kantorhradu stála další armáda. Měla tři prapory, ale jeden společný program.
ODS, KDU-ČSL a TOP 09.
Na první pohled by člověk očekával, že právě zde najde obhájce tradiční vzdělanosti, předmětového vyučování, učebních osnov, znalostí a kulturního dědictví.
Jenže když koalice SPOLU v září 2025 představovala své školské priority, hovořila o moderním vzdělávání pro 21. století, kariérním systému učitelů, efektivním řízení, smysluplné inkluzi, digitální a mediální gramotnosti, občanských dovednostech a zapojení umělé inteligence do výuky.
Program byl moderní, manažerský, kompetenční. A byl v mnohém podobný programům ostatních stran. To je možná nejzajímavější paradox současné české školské politiky. Strany, které se v jiných oblastech přou o tradice, hodnoty, roli státu a individuální svobodu, se ve vzdělávání často setkávají u stejného slovníku.
Všichni chtějí moderní školu. Všichni chtějí kvalitní učitele. Všichni chtějí připravovat děti na budoucnost. Ale málokdo začne otázkou, co z minulosti stojí za to předat.
A tak se kronikář obrátil na konzervativce: „Když chcete chránit kulturní dědictví, kdo má dětem předat jeho obsah?“
Odpověděli, že škola musí rozvíjet kritické myšlení.
„Výborně,“ řekl kronikář. „Ale kritické myšlení o čem?“
Nastalo ticho.
Protože kritické myšlení bez znalostí je podobné kritice knihy, kterou nikdo nečetl.
SPD: Zpátky k vědomostem. A k vlastenectví.
Na východní hradbě Kantorhradu mezitím zavlály prapory SPD. Tato armáda se od ostatních lišila. Zatímco jedni chtěli modernizovat a druzí digitalizovat, SPD slibovala návrat k základům.
Ve volebním programu z roku 2025 výslovně požadovala důraz na znalosti, základní dovednosti, profesní přípravu, podporu talentů a omezení plošné inkluze. Přidala ochranu českého jazyka, vlasteneckou výchovu, bezpečnost škol a podporu učňovského vzdělávání. Zde už se skutečně objevuje odlišná vzdělávací představa. Škola nemá být především laboratoří společenských změn. Má předávat vědomosti, jazyk, kulturu a připravovat na život a povolání.
Jenže i zde se kronikář musel zeptat: „Dobře. A kde jsou ty osnovy? Kde jsou standardy? Kde je přesně popsáno, co se má učit a co musí žák umět?“ Protože odmítnout kompetenční rétoriku ještě neznamená vytvořit funkční vzdělávací systém. A odmítnout ideologii také neznamená, že člověk žádnou vlastní ideologii nemá.
Vlastenectví může být legitimním cílem občanské výchovy. Ale samo o sobě nenahradí dějepis, literaturu, matematiku ani přírodní vědy. Stejně tak oprávněná kritika nefunkční inkluze ještě neříká, jak zajistit kvalitní vzdělání dětem s různými potřebami.
SPD tedy nabízí výraznější hodnotové vymezení než většina ostatních stran. Otázkou zůstává, zda je dokáže převést do promyšleného kurikula, nebo zda se spokojí s tím, že na starých reformních praporech přeškrtne několik slov.
Motoristé: Návrat osnov, ale bez CERMATu a inspekce
Zcela zvláštní oddíl přicestoval do Kantorhradu po silnici - Motoristé.
Jejich volební program z roku 2025 nese v oblasti školství heslo Návrat vzdělanosti, kvality a řemesla. A na rozdíl od mnoha jiných programů obsahuje také poměrně konkrétní návrhy institucionálních změn.
Motoristé navrhli Národní didaktický kompas, který má spojit tradiční osnovy s flexibilitou RVP a ŠVP. Současně požadovali zrušení CERMATu a České školní inspekce, zavedení průběžného ověřování znalostí a kompetencí v uzlových bodech, změnu kariérního systému učitelů, omezení víceletých gymnázií a zrušení povinného devátého ročníku pro žáky pokračující na střední škole.
To už není pouze obecné vyprávění o škole budoucnosti. To je pokus změnit konstrukci systému. Jenže právě proto je třeba se ptát ještě důsledněji.
Jak lze současně obnovit význam osnov a zrušit instituci zajišťující jednotné přijímací zkoušky? Kdo bude garantovat srovnatelnost výsledků? Kdo bude vyhodnocovat kvalitu škol, pokud zanikne inspekce? A jak se má zkrácení základní školy slučovat s požadavkem posílit znalosti a vzdělanost?
Samotné uzlové testování nemusí být špatným nápadem. Naopak může být užitečným nástrojem. Ale musí být jasné, jaké znalosti se ověřují, podle jakých standardů a s jakými důsledky.
Motoristé tak možná přivezli do Kantorhradu nejradikálnější plán přestavby školských institucí. Kronikář si ho pozorně přečetl a poznamenal: „Odvaha bourat vám nechybí. Teď ještě ukažte stavební dokumentaci.“
A co vlastně nabízí vláda roku 2026?
Tady už kantorská kronika přestává být pouze satirou. Vláda Andreje Babiše schválila 5. ledna 2026 programové prohlášení, které v oblasti školství slibuje návrat výdajů na vzdělávání k průměru OECD, dostupné a bezpečné školy, investice do kapacit, podporu sociálně znevýhodněných dětí a vzdělávání bez politické ideologizace.
Výslovně zdůrazňuje rozvoj znalostí a kritického myšlení; na papíře to vypadá jako posun.
Jenže skutečný test neleží v programovém prohlášení vlády - leží v kurikulu. Revidovaný RVP ZV totiž nadále výslovně vychází ze Strategie 2030+, která spojuje kompetenční orientaci se snižováním vzdělávacích nerovností. Ani úpravy provedené v srpnu 2026 tento základní rámec neopustily. A právě zde se uzavírá kruh.
Sociální demokracie kdysi pomáhala prosadit kompetenční pojetí a společné vzdělávání. ANO následně rozvíjelo Strategii 2030+. Další vlády pokračovaly v revizích RVP. A současná vláda slibuje větší důraz na znalosti, aniž by dosud zásadně opustila koncepci, na níž stojí revidované kurikulum.
Není to úplná programová totožnost. Politické strany se skutečně liší v otázkách inkluze, financování, správy škol, přijímacích zkoušek, ideologické neutrality i míry státní regulace. Ale v jedné zásadní otázce zůstává česká politická debata překvapivě neúplná: Jaký společný, závazný a ověřitelný vzdělanostní základ má škola předat každému dítěti?
Piráti nabízejí modernizaci. STAN správu a dostupnost. SPOLU podporu učitelů a kompetence pro současný svět. SPD znalosti a hodnotovou výchovu. Motoristé zásadní institucionální reformu. ANO řízení, financování a kontinuitu systému s dílčími změnami.
Každý drží jiný kus mapy. Jenže mapa Kantorhradu je stále tatáž.
Epilog: Kdo tedy vyhrál?
Kronikář se vrátil na malý hřbitov pod severní hradbou. Na hrobě sociální demokracie už neležela jen uschlá rudá růže. Přibylo několik nových věnců. Každý měl jinou barvu.
Jeden sliboval modernizaci, druhý rovné příležitosti, třetí kvalitu, čtvrtý inovace, pátý efektivitu, šestý návrat znalostí. Kronikář si všiml, že pod všemi věnci leží stále stejná stará kniha. Na obálce stálo: Strategie vzdělávací politiky do roku 2030+.
Otevřel ji. Uvnitř našel dvě velké priority - rozvíjet kompetence potřebné pro život a snižovat nerovnosti. Knihu zavřel. Pak se podíval k městu, kde právě další ministr slavnostně oznamoval, že školství čeká zásadní změna. „Zvláštní,“ zamumlal. „Sociální demokracie už tu není, ale její politický odkaz, proměněný a rozšířený dalšími vládami, přežívá.“ Vítr znovu pohnul uschlou růží. Oprášil náhrobek. A na náhrobku spatřil epital, který se tam objevil:
Zde školská reforma tiše spí,
co slíbila, už nikdo neví.
Osnovy vzala, kompetence dala,
na vzdělanost však zapomněla.
Než stačil kantor děti naučit,
přišla zas další vše napravit.
Čest její památce.
Její nástupkyně už se připravuje.
Kronikář pokýval hlavou. Politické strany se střídají, strategie pokračují, ale děti mají na základní vzdělání pořád jen devět let. Šel domů a do kroniky si poprvé v životě zapsal vzkaz pro budoucnost:
Kdy už se konečně začne mluvit o tom, co děti máme naučit?
Zdroj:
https://www.pedagogicke.info/2026/10/milan-hausner-hrbitov-pod-hradbami.html
