Článek
24. O šuplících, zadních vrátkách a nekonečném množství správných ŠVP
Pokračování kulatého stolu odhaluje pozoruhodný paradox současné kurikulární reformy. Účastníci se shodují, že vytvořit kvalitní ŠVP je mimořádně náročné, že školy potřebují vzory a že existuje obrovské množství správných řešení. Nikdo však v této části diskuse nevysvětluje, podle čeho lze správnost těchto řešení posoudit a jak je zajištěna jejich obsahová srovnatelnost. Košťálová v podstatě konstatuje, že máme dvacet let nefunkční ŠVP, ale jedním dechem akceptuje řešení skrze další ŠVP.
Košťálová: Dvacet let nefunkčních ŠVP, ale řešením jsou další ŠVP
Košťálová popisuje svou zkušenost, že od předchozí kurikulární reformy vlastně nikdy neviděla pořádný školní vzdělávací program. ŠVP podle ní končily v šuplících a skutečná výuka se odehrávala mimo ně, „celkem logicky“. To je nepochybně závažné hodnocení výsledků reformy zahájené před dvaceti lety. Její paradox spočívá v tom, že za řešení neúspěšné decentralizované tvorby ŠVP považuje další decentralizovanou tvorbu ŠVP, tentokrát s pomocí modelových dokumentů.
Namísto otázky, zda vůbec bylo rozumné přenést tvorbu komplexního kurikula na jednotlivé školy, se hledá způsob, jak je naučit tuto práci konečně vykonávat. Košťálová navíc tvrdí, že existuje „nekonečně mnoho“ správných variant ŠVP, a současně říká, že netouží po kontrole a správnosti, nýbrž po tom, aby kurikulum fungovalo a vedlo k učení dětí.
A ano, její bytostný odpor ke kontrole vede velkým obloukem k logickému zastrčení ŠVP do šuplíku - ačkoliv po čase zjistí, že vlastně nějaké rozumné a fukční kurikulum, které by ji vedlo k učení dětí by potřebovala.
Jenže jak lze určit, že něco funguje, pokud předem nevíme, co přesně se mají děti naučit a podle čeho to ověříme? Nápodoba může pomoci osvojit si postup, nikoli prokázat jeho správnost. A nekonečné množství správných variant předpokládá nějaké společné kritérium správnosti. To ale není k dispozici.
Šeďová: Zadní vrátka kurikulární reformy
Šeďová upozorňuje, že správných způsobů vytvoření ŠVP je velmi mnoho. V kontextu jejích předchozích výroků o otevřenosti RVP a možnosti různých výběrů učiva jde o důležité přiznání rozsahu kurikulární autonomie. Problém spočívá v tom, že ona sama vede tým připravující předmětový modelový ŠVP. Jinými slovy již nyní avizuje, že je to úkol neřešitelný - a to je řečeno na úrovni MŠMT/NPI - jak si s tím mají poradit školy?
Takže se zde otevírají zadní vrátka - lítačky, které budou propouštět oběma směry.
Stát sice připraví modelový ŠVP, ale předem říká, že je to jedna z nekonečně mnoha variant. Na druhé straně - na straně škol - pokud se reforma osvědčí, lze vyzdvihnout svobodu škol a jejich vlastní pedagogickou tvořivost. Pokud se neosvědčí, lze namítnout, že školy nedokázaly otevřený rámec správně využít nebo vytvořit kvalitní ŠVP.
To je riziko konstrukce systému, v němž stát stanovuje velmi obecné požadavky, zatímco odpovědnost za jejich konkretizaci přenáší na školy. Toto riziko je slyšet téměř fyzicky, zaměříme-li se na vágní formulace účastníků Kulatého stolu, kteří si sou rizika vědomi, ale pojmenovat příčiny se nikdo neodváží.
Čím méně je společný obsah určen, tím obtížnější je rozlišit, zda za rozdílnými výsledky stojí kvalita práce školy, odlišné kurikulum, nebo nedostatečně vymezené požadavky státu.
Řebíček: Má se změnit výuka, nebo myšlení učitelů?
Řebíček vysvětluje, že modelové ŠVP mají přinést skutečnou proměnu škol. Nestačí proškolit jednoho učitele; je nutné dlouhodobě pracovat s celou sborovnou, společně se učit, diskutovat a využívat připravovaného průvodce profesním učením.
Jeho vystoupení je však obtížně srozumitelné v tom nejpodstatnějším: co konkrétně se má změnit a jak poznáme, že změna vedla k lepšímu vzdělání žáků?
Má jít o změnu učiva, jeho návaznosti, didaktických metod, organizace výuky, nebo profesního myšlení učitelů? Řebíček hovoří především o procesu změny, nikoli o jejím konkrétním obsahu a ověřitelném výsledku.
Společná práce sborovny může být užitečná. Není však sama o sobě cílem základního vzdělávání. Tím je vzdělání žáků.
Šimonová: Tři správné cesty podle úsudku autorů
Šimonová výslovně potvrzuje, že množství možných podob ŠVP vyplývá z rozvolněnosti RVP. Tvůrci modelových ŠVP proto vybrali tři cesty, které na základě vlastní zkušenosti a erudice považují za správné. Vzniká otázka, proč mají školy nejprve dostat mimořádně otevřený RVP a následně od NPI tři odborně preferované způsoby jeho konkretizace.
Modelové ŠVP mohou být užitečnou inspirací. Odborný úsudek jejich autorů však nenahrazuje závazné vymezení společného učiva ani důkaz, že všechny tři modely poskytují srovnatelný vzdělávací základ.
25. Reforma, která řeší problémy způsobené její vlastní konstrukcí
Z diskuse vystupuje společný problém. Stát vytvořil otevřený kurikulární rámec, školy mají samostatně sestavovat komplexní vzdělávací programy, následně se konstatuje, že je to mimořádně obtížné, a proto vznikají modelové ŠVP, průvodce a programy profesního učení.
Košťálová přitom upozorňuje, že předchozí systém tvorby ŠVP podle její zkušenosti nefungoval. Šeďová zdůrazňuje množství možných řešení. Řebíček požaduje dlouhodobou proměnu práce celých sboroven. Šimonová nabízí tři odborně vybrané modely.
Nikdo však v citované části diskuse jednoznačně neodpovídá na základní otázku: proč nemůže stát školám poskytnout přímo soudržné, obsahově určité učební osnovy, které by učitelé realizovali s odpovídající didaktickou svobodou?
Výsledkem je zásadní rozdílnost - nesrovnatelnost základí veřejné služby škol - poskytnout základní vzdělávání. Odlišnost škol se chápe jako skutečnost, která přímo ovlivňuje vzdělávací cíle. V podstatě se přesně v diskusi popisuje, že je možné vzít nejrůznější ingredience, nejrozmanitější náplň, a jako Pejsek a Kočička péct dort. Dort to možná bude, ale k jídlu nikoliv.
Jestliže má základní škola poskytovat standardizovanou veřejnou službu - srovnatelné všeobecné vzdělání - vylučuje to nekonečné množství správných ŠVP.
Proto by se stát měl zodpovědět, co mají všechny tyto správné varianty společného – a jak ověřuje, že onen základ žáci skutečně umějí.
