Článek
26. díl - perspektivy
Kurikulum je především systémem, který vymezuje, co má být vzděláváno, v jakém pořadí, v jaké hloubce, s jakým cílem a jakým způsobem má být ověřeno, že vzdělávání skutečně proběhlo. Aby mohl tento systém plnit svou funkci, musí být založen na přesné terminologii, jasné hierarchii pojmů, přehledné struktuře jednotlivých dokumentů a srozumitelném uspořádání celé kurikulární dokumentace.
Nejasná terminologie vede téměř vždy k nejasné praxi. Jestliže dokument nerozlišuje mezi cílem, kompetencí, znalostí, dovedností, gramotností, učivem, očekávaným výsledkem učení a standardem, mohou být stejné výrazy používány v různých významech nebo naopak různé výrazy pro tentýž jev. Takový stav nekomplikuje pouze odbornou debatu. Přenáší se do tvorby školních programů, plánování výuky, hodnocení žáků, inspekční činnosti, tvorby učebnic i přijímacích a závěrečných zkoušek.
Základním požadavkem kurikula proto musí být terminologická stabilita. Každý klíčový pojem by měl být jednoznačně definován a jeho význam by měl být zachován napříč všemi úrovněmi dokumentace. Definice by neměly vznikat izolovaně, ale ve vzájemných vztazích. Nestačí například samostatně definovat znalost, dovednost a kompetenci. Je třeba zároveň určit, zda je kompetence nadřazeným pojmem, který znalosti a dovednosti integruje, nebo zda jde o samostatnou kategorii stojící vedle nich. Podobně musí být jasné, zda gramotnost označuje specifickou oblast použití znalostí a dovedností, nebo obecný vzdělávací cíl.
Terminologie tedy musí mít vlastní hierarchii. Na nejvyšší úrovni stojí obecné cíle vzdělávání a představa o absolventovi. Pod nimi se nacházejí hlavní vzdělávací oblasti, obory a dlouhodobé kompetence. Následují konkrétnější výsledky učení, obsahové celky a učivo. Na nejnižší, ale prakticky zásadní úrovni jsou pak standardy výkonu, indikátory, příklady úloh a kritéria hodnocení. Každá nižší úroveň musí být odvoditelná z úrovně vyšší a zároveň ji konkretizovat.
Lze to vyjádřit jednoduchou posloupností: Cíle vzdělávání → Profil absolventa → Vzdělávací oblasti a obory → Výsledky učení → Učivo → Standardy → Hodnocení
Pokud jsou jednotlivé úrovně zaměňovány, kurikulum ztrácí vnitřní logiku. Obecný cíl nemůže zároveň plnit funkci konkrétního standardu. Očekávaný výsledek učení nemůže být formulován tak široce, že jej nelze ověřit. Učivo nemůže být pouze volným seznamem témat bez vazby na výstupy. Kompetence nemůže nahradit obsah, pokud není zřejmé, z jakých znalostí a dovedností se skládá.
Stejně důležitá je struktura samotného dokumentu. Kurikulární dokument by měl čtenáře vést od obecného ke konkrétnímu. Nejprve má vymezit účel, závaznost, základní pojmy a vztahy mezi nimi. Poté má popsat celkovou architekturu kurikula a jednotlivé vzdělávací oblasti. Teprve následně mají být uvedeny konkrétní výsledky učení, učivo, standardy a zásady hodnocení. Pokud jsou tyto vrstvy promíchány, dokument se stává obtížně použitelným a různí uživatelé si z něj vybírají odlišné části podle vlastního porozumění.
Dobrý kurikulární dokument proto potřebuje alespoň čtyři strukturální vrstvy. První vrstvu tvoří obecná koncepce a cíle vzdělávání. Druhá vymezuje obsahovou a oborovou strukturu. Třetí stanovuje závazné výsledky učení a učivo. Čtvrtá určuje standardy, indikátory a vazbu na hodnocení. Každá vrstva by měla mít jasnou funkci a neměla by přebírat funkci jiné vrstvy.
Vedle vnitřní struktury jednoho dokumentu je nutné vymezit také hierarchii celé kurikulární dokumentace. Ta musí odpovídat rozdělení odpovědnosti mezi státem, zřizovatelem, školou a učitelem. Na nejvyšší úrovni stojí právní předpisy, které stanovují základní cíle, závaznost a odpovědnost jednotlivých aktérů. Na ně navazuje národní kurikulum, které vymezuje společný obsah vzdělávání, výsledky učení a standardy. Další úroveň tvoří oborové nebo předmětové programy, metodické rámce a doporučené posloupnosti učiva. Škola následně vytváří svůj školní vzdělávací program a učitel konkrétní tematické a výukové plány.
Tuto hierarchii lze schematicky vyjádřit následovně: Zákon a prováděcí předpisy → Národní kurikulum → Oborové standardy a programy → Školní vzdělávací program → Předmětové a tematické plány → Konkrétní výuka a hodnocení
Každý dokument v této soustavě musí mít přesně vymezenou míru závaznosti. Musí být zřejmé, co je povinné, co doporučené a co ponechané na rozhodnutí školy nebo učitele. Bez tohoto rozlišení vzniká buď nadměrná centralizace, nebo naopak stav, kdy není možné zjistit, za co kdo odpovídá.
Zvláštní význam má návaznost mezi národním kurikulem a hodnocením. Jestliže stát stanovuje společné výsledky vzdělávání, musí také určit, podle jakých kritérií lze poznat, že byly dosaženy. Standard nesmí být dodatečným přílepkem k obecnému dokumentu, ale jeho organickou součástí. Přijímací zkoušky, závěrečné zkoušky, inspekční hodnocení i školní klasifikace by měly vycházet ze stejné terminologie a stejné struktury očekávaných výsledků.
Jasná terminologie a hierarchie dokumentace mají také demokratický význam. Umožňují rodičům, žákům, učitelům i veřejnosti porozumět tomu, co škola slibuje a za co odpovídá. Nejasné kurikulum přesouvá rozhodování do neformální roviny a zvýhodňuje ty, kteří se v systému lépe orientují nebo si mohou potřebné informace zajistit jinak. Přesně formulované kurikulum naopak vytváří společný rámec a omezuje nahodilost.
Kvalitní kurikulum tedy musí splňovat několik základních podmínek. Musí používat stabilní a hierarchicky uspořádané pojmy. Musí rozlišovat cíle, obsah, výsledky učení, standardy a hodnocení. Musí mít přehlednou vnitřní strukturu. Musí být zasazeno do jasné hierarchie dokumentů a odpovědností. A konečně musí vytvářet souvislou vazbu mezi tím, co má být učeno, co má žák umět a jak se dosažený výsledek ověří.
Bez těchto podmínek se kurikulum snadno mění v soubor obecných deklarací. S nimi se naopak může stát skutečným nástrojem řízení kvality vzdělávání, plánování výuky a zajištění společného vzdělávacího základu pro všechny žáky.
Teprve na takto jednoznačně vybudované terminologické a dokumentační struktuře lze rozvíjet další vrstvy vzdělávacího systému. Didaktika jednotlivých vzdělávacích oborů nemůže vznikat nezávisle na kurikulu, ale musí z něj systematicky vycházet. Nejprve je třeba vymezit cíle vzdělávání, obsah, očekávané výsledky učení, učivo a standardy. Teprve následně lze hledat nejvhodnější didaktické postupy, metody výuky, organizaci učení, formy hodnocení a odpovídající vzdělávací prostředky. Didaktika tedy není náhradou kurikula ani jeho tvůrcem, ale představuje jeho pedagogickou operacionalizaci.
Stejně tak lze až na tomto základě budovat informační systém vzdělávání. Informační systém nemůže být primárním nositelem kurikulární struktury ani vytvářet vlastní terminologii. Jeho úkolem je reprezentovat již existující kurikulární model. Pokud nejsou jednoznačně definovány pojmy, jejich hierarchie a vzájemné vazby, nelze vytvořit konzistentní datový model ani zajistit interoperabilitu mezi jednotlivými informačními systémy.
Hierarchii lze schematicky vyjádřit následovně: Terminologie → Koncepce kurikula → Struktura kurikulární dokumentace → Obsah a standardy → Didaktika jednotlivých oborů → Metodiky, učebnice a vzdělávací materiály → Hodnocení a evaluace → Informační systém vzdělávání
V tomto pojetí informační systém není pouze technickou podporou administrace školy, ale formálním modelem kurikula. Datové struktury, identifikátory, vazby mezi vzdělávacími oblastmi, obory, výsledky učení, učivem, standardy, hodnocením i vzdělávacími materiály musí odpovídat stejné logice jako samotné kurikulum. Každá nejasnost v terminologii nebo hierarchii dokumentace se totiž nevyhnutelně promítne do nekonzistentních datových struktur, obtížné správy kurikula, problematické tvorby digitálních vzdělávacích materiálů i omezené možnosti analytického vyhodnocování vzdělávacích výsledků.
Lze proto formulovat obecnou zásadu řízení kurikula: nejprve vzniká pojmový model, z něj model kurikulární, z kurikula model didaktický a teprve nakonec model informační. Obrácený postup zpravidla vede k tomu, že technické nebo didaktické požadavky začnou určovat samotnou strukturu kurikula, místo aby z ní vycházely. Tento princip je dobře znám i z informační vědy a systémového inženýrství: kvalitní informační systém nelze navrhnout bez předchozího konceptuálního modelu domény. Ve vzdělávání představuje tímto konceptuálním modelem právě jasně strukturované a terminologicky konzistentní kurikulum.
