Článek
37. díl - perspektivy
Autorky upozorňují, že dosavadní výzkum často používá pojmy distraction, interruptiona disruption zaměnitelně, přestože představují kvalitativně odlišné jevy s různými důsledky pro vývoj dítěte. Nejde primárně o to, kolik času rodiče tráví na telefonu, ale jak telefon mění kvalitu společné pozornosti mezi rodičem a dítětem. Klíčovým pojmem je technoference (technology interference) – tedy situace, kdy digitální technologie narušují mezilidskou interakci.
Autorky navrhují odlišovat tři úrovně tohoto narušení.
1. Distracted (rozptýlení)
Telefon odvádí část rodičovy pozornosti. Například: rodič čte zprávy, občas se podívá na displej, stále však reaguje na dítě. Interakce pokračuje, ale její kvalita se snižuje.
2. Interrupted (přerušení)
Digitální zařízení přímo přeruší společnou činnost. Například: zazvoní telefon, rodič začne vyřizovat e-mail, rozhovor se zastaví. Po skončení se lze ke společné aktivitě vrátit.
3. Disrupted (narušení)
Nejde již pouze o krátké přerušení. Telefon změní průběh celé interakce. Například: rodič přestane dítě vnímat, společná hra skončí, dítě rezignuje na další kontakt. Dochází k narušení společné pozornosti i vztahu.
Význam společné pozornosti
Článek vychází z rozsáhlé literatury vývojové psychologie. Společná pozornost (joint attention) je jedním ze základních mechanismů, jimiž se dítě učí je řeč, sociální pravidla, regulace emocí, napodobování, sdílení významu. Pokud je tato pozornost opakovaně narušována, může to ovlivnit kvalitu vztahu mezi rodičem a dítětem. Autoři však zdůrazňují, že záleží na četnosti, délce i způsobu, jak rodič na vyrušení reaguje; nejde o tvrzení, že každé použití telefonu je samo o sobě škodlivé.
Veřejná debata se často soustředí na otázku: Kolik hodin děti tráví na mobilu? Tento článek obrací perspektivu a ptá se, co dělají mobily rodičům, aniž si toho rodiče jsou vědomi. To je podle autorů dosud méně zkoumaná oblast.
Autorky článku navrhují koncepční model, který zjednodušeně říká, že digitální zařízení vede k vyrušení rodiče, to vede k poklesu společné pozornosti, to mění kvalitu interakce, což vede ke změně vztahu rodič–dítě, a to má opět důsledky na dlouhodobý vývoj vztahu. Autoky zdůrazňují, že mezi těmito kroky působí řada moderujících faktorů (věk dítěte, typ vyrušení, citlivost rodiče, okolní kontext), takže nejde o jednoduchý lineární vztah.
Článek zavádí přesnější terminologii, sjednocuje dosavadní roztříštěný výzkum, propojuje vývojovou psychologii s výzkumem digitálních technologií a upozorňuje, že krátké rozptýlení a dlouhodobé narušení vztahu nejsou totéž. Jde především o teoretický model, který má sloužit jako rámec pro budoucí empirické studie, nikoli o experiment dokazující příčinné účinky.
Článek nepřímo ukazuje na jeden důležitý předpoklad vzdělávání: výchova i učení začínají sdílenou pozorností. Ještě před předáváním znalostí nebo rozvojem kompetencí musí existovat schopnost dítěte a dospělého soustředit se na stejnou činnost a sdílet její význam. Pokud digitální technologie tuto společnou pozornost opakovaně oslabují, může být ovlivněna samotná kvalita socializace a učení.
Z hlediska pedagogiky lze tuto myšlenku rozšířit i na školu. Stejný mechanismus může působit mezi učitelem a žákem: opakované digitální vyrušování může snižovat kvalitu společné pozornosti, která je nezbytná pro efektivní výuku.
Zdroj:
https://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1155/hbe2/2671429
