Článek
36. díl - přesahy
Max Planck, fyzik a nositel Nobelovy ceny ve své autobiografii z roku 1948 napsal: „Nová vědecká pravda netriumfuje tak, že přesvědčí své odpůrce a ukáže jim světlo, ale spíše proto, že její odpůrci nakonec zemřou a vyroste nová generace, která je s ní od počátku obeznámena.“
Kdy je možné čekat změnu ve vzdělávacím systému, potažmo ve školství? To je otázka, kterou si v českém školství klade stále více učitelů, rodičů i ředitelů. Pokud připustíme, že současný systém trpí řadou strukturálních problémů – od nejasně definovaného obsahu vzdělávání přes absenci závazných standardů až po obtížnou kontrolu výsledků – pak je logické ptát se, jak a kdy může dojít ke změně.
První možností je experiment. Ne politický experiment na celé generaci dětí, ale skutečný pedagogický experiment. Vybraná běžná základní škola by po dobu pěti let vyučovala podle původních osnov, nebo podle jejich mírně modernizované podoby. Učili by zde zkušení učitelé, kteří buď ještě zažili období před reformou, nebo byli vedeni zkušenými učiteli, tj. těmi, kteří vlastně nikdy nepřestali používat tematické plány vycházející z původních osnov. Mnohé školy totiž po roce 2004 formálně přijaly ŠVP, ale prakticky pokračovaly ve výuce podle osvědčených postupů. Původní osnovy tak byly v mnoha případech skrytě zakonzervovány v tematických plánech, které doprovázejí některé učebnicové řady dodnes.
Po pěti letech by bylo možné výsledky žáků porovnat s výsledky jiných škol. Nejen prostřednictvím přijímacích zkoušek, ale také pomocí čtenářské a matematické gramotnosti, jazykových a jiných dovedností, znalostí přírodních věd, studijní úspěšnosti na středních školách nebo spokojenosti učitelů a rodičů. Takový experiment by nepřinesl ideologické argumenty, ale data. Výsledky by hovořily samy za sebe. Časový horizont takové změny je pět až deset let. Výsledky je možné předem odhadnout, neboť po zjistění výsledků se mnoho zemí od experimentů s kompetenčním kurikulem v poslední době odvrací. Samozřejmě vždy záležít především na kvalitě a zodpovědném přístupu vyučujících. (Tento experiment se ovšem měl udělat před zavedením RVP.)
Druhou možností je generační výměna. Většina současných vzdělávacích reforem vznikala v prostředí expertů, kteří vstupovali do školské politiky po roce 1989. Tito lidé významně ovlivnili podobu rámcových vzdělávacích programů, systém přípravy učitelů i fungování státních institucí. Je v podstatě nemožné, že by popřeli svou expertízu, na které si vybudovali kariéru. Problém spočívá v tom, že během uplynulých desetiletí vychovali své nástupce. Ti dnes působí na pedagogických fakultách, v různých agenturách, neziskových organizacích i v centrálních úřadech. Mnohé myšlenky se proto reprodukují spíše setrvačností, než na základě nových důkazů. Pokud by změna měla přijít pouze přirozenou generační obměnou, lze očekávat horizont dvaceti až čtyřiceti let. (Doba je rychlá jen zdánlivě.)
Třetí možností je příchod mimořádně silného ministra školství. Takový ministr by musel být nejen odborně kompetentní, ale především komunikačně velmi schopný a přesvědčivý, aby dokázal získat podporu učitelů, rodičů, akademické obce i politické reprezentace. Musel by umět vysvětlit, proč jsou změny potřebné, a současně nabídnout realistický plán jejich zavedení. Teoreticky se taková osobnost může objevit kdykoliv. Prakticky však žádný z porevolučních ministrů nedokázal přinést koncepční reformu, která by zachránila zbytek toho, co fungovalo, pro kterou by získal širokou odbornou shodu, a který by zdůrazňoval dlouhodobou kontinuitu. Pokud bychom spoléhali pouze na tuto variantu, můžeme počítat s dalšími dvaceti nebo třiceti lety.
Existují však i jiné cesty, a jednou z nich je vznik odborného konsenzu. Historie ukazuje, že zásadní změny často nepřicházejí shora, ale tehdy, když se postupně vytvoří široká odborná shoda. Pokud by se například podařilo sjednotit významnou část učitelů, ředitelů, pedagogických fakult, psychologů a odborných společností na tom, že vzdělávání potřebuje jasnější obsah, standardy a lepší návaznost mezi výukou a hodnocením, mohlo by to vytvořit tlak na změnu bez ohledu na politické cykly.
Další možností je veřejná diskuse. České školství je dlouhodobě tématem, o kterém rozhoduje poměrně úzký okruh odborníků. Přitom se týká téměř každé rodiny. Jakmile se otázky obsahu vzdělávání, kvality výuky nebo výsledků žáků stanou předmětem širší veřejné debaty, může vzniknout tlak podobný tomu, jaký známe z oblasti zdravotnictví nebo dopravy. Veřejnost totiž zpravidla toleruje problémy jen do okamžiku, kdy si uvědomí jejich skutečný rozsah.
Významnou roli mohou sehrát také mezinárodní srovnání (i když povětšinou přináší více zmatku než pozitivních podnětů). Pokud budou výsledky českých žáků v dlouhodobém horizontu stagnovat nebo se zhoršovat a jiné země začnou dosahovat lepších výsledků díky odlišným přístupům, může se právě zahraniční zkušenost stát impulsem ke změně. Podobně tomu bylo v minulosti například v Německu po prvních výsledcích šetření PISA, kdy se osnovy zachovaly, ale do učebnice byly zapracovány úkoly typově podobné těmi z PISA testů.
Nelze vyloučit ani ekonomický tlak. Zaměstnavatelé, vysoké školy i rodiče mohou postupně začít požadovat větší všeobecnou, technickou i přírodovědnou vzdělanost, resp. ověřitelné dosažení očekávaných znalostí, dovedností a návyků. Pokud se ukáže, že absolventi základních škol přicházejí na střední školy s velmi rozdílnou úrovní znalostí a dovedností, může právě praxe vynutit větší důraz na standardy a měřitelné cíle.
Možná však nejrealističtější cestou bude kombinace všech uvedených faktorů. Odborná komunita začne diskutovat o problémech otevřeněji, veřejnost se začne více zajímat o výsledky vzdělávání, objeví se školy ochotné jít do otevřeného experimentu a testování jejich žáků, mezinárodní srovnání přinesou nové argumenty a některý z budoucích ministrů dokáže této situace využít, aniž by čekal na příkaz od premiéra.
Změny ve školství totiž přicházejí pomalu. Jedna generace dětí projde základní školou za devět let. Jedna generace učitelů působí ve školství třicet až čtyřicet let. Proto je třeba počítat s tím, že skutečná změna nebude otázkou jednoho volebního období.
Současně však platí, že čím déle budeme čekat na první krok, tím déle budeme čekat i na výsledek.
