Článek
Alenku už nebavilo sedět na břehu vedle cesty a nic nedělat. Párkrát nakoukla sestře do rozečtené knížky, ale nebyly tam žádné obrázky a nic se tam nepovídalo, a co je do knížky, když v ní nejsou žádné obrázky a nic se tam nepovídá, řekla si Alenka.
Rozvažovala tedy (pokud to vůbec šlo, byla horkem celá ospalá a zmámená), zda bude dost zábavné uvít si věneček z kopretin, aby kvůli tomu vstala a natrhala si jej, a tu vedle ní proběhl Bílý Králík s červenýma očima.
V Alence v říši divů stejně jako v Alence v kraji za zrcadlem jde o kategorie velmi zvláštních věcí: o události, čisté události.
Paradoxem tohoto čistého dění s jeho schopností unikat z přítomnosti, je paradox nekonečné identity: nekonečné identity současnosti obou směrů, budoucnosti a minulosti, včerejšího a zítřejšího dne, více a méně, příliš a nikoli dosti, aktivního a pasivního, příčinou a účinku.
Řeč stanoví hranice (například okamžik, v němž již začíná „příliš“), avšak řeč rovněž tyto hranice přesahuje a navrací je do nekonečné ekvivalence bezmezného dní („spálíš /se/, když držíš moc dlouho v ruce žhavý pohrabáč… obyčejně /ti/ teče krev, když se hodně hluboko řízneš nožem“). Odtud ona převrácení, z nichž sestávají Alenčina dobrodružství. Převrácení růstu a zmenšování: „nahoru, nebo dolů“, ptá se Alenka a cítí, že je to vždy oběma směry současně, třebaže tentokrát zůstává dík optické iluzi vše při starém. Převrácení včerejška a dneška, přičemž přítomnost vždy uniká: „marmeláda zítra a marmeláda včera – ale žádná marmeláda dnes“. Převrácení více a méně: pět nocí je pětkrát teplejší než jedna jediná.“ Aktivního a pasivního: „Rády kočky netopýry?“ je právě tak dobré jako „Rádi kočky netopýři?“ Příčiny a účinku: být potrestán ještě předtím, než se člověk provinil, plakat dřív, než se popíchá, podávat jídlo dřív, než se rozdělí.
Všechna tato převrácení, jak se jeví v nekonečné identitě, mají stejný důsledek: popření osobní identity Alenky, ztrátu vlastního jména. Ztráta vlastního jména se opakuje během všech Alenčiných dobrodružství. Neboť vlastní či singulární jméno je garantováno setrvalostí vědění. Toto vědění je vtěleno do obecných jmen, která označují zastavení a spočinutí, od substantiv a adjektiv, s nimiž je vlastní jméno v konstantním vztahu. Osobní já tedy potřebuje boha a svět vůbec. Jakmile ale substantiva a adjektiva začnou splývat, jakmile jsou jména zastavení a spočinutí stržena slovesy čistého dění a sklouzávají do řeči událostí, ztrácí se všechna identita já, světa i boha. Je to zkoušení vědění a recitace, v níž slova chodí napříč svedena slovesy, a v této zkoušce Alenka přichází o identitu. Jako by se události těšily ze své neskutečnosti, jež se skrze řeč sděluje vědění a osobám. Neboť osobní nejistota není pochybnost vnější vzhledem k tomu, co se přihází, nýbrž objektivní struktura události samé, pokud probíhá oběma směry současně a dělí subjekt tohoto dvojí směřování. Paradox je v první řadě to, co ničí dobrý smysl zdravého rozumu jakožto smysl jediný, a za druhé to, co ničí obecný rozum, jenž spočívá v přepisování neměnných identit. [Deleuze, Logika smyslu]
***
Co Lewis Caroll popsal jako hříčku pro pro dospělé (1865), když jim připomínal, že děti vlastně žijí především v přítomnosti, v současnosti, po 150ti letech, aplikujeme zcela vážně do školství „čisté dění“. Neřeší se CO se má učit, ale pouze JAK, a zcela v pozadí stojí KDO a KDY. A protože v tomto pojetí vzdělávání je lhostejné, co se dělo včera a co se bude dít zítra, a protože dnešek je stejně nejistý, nemá smysl bazírovat na paměti. Ruší se také PROČ, protože se konstatuje, že budoucnost stejně jako minulost je v podstatě proměnlivá, a tudíž chtít spojovat příčinu a následek je iluzorní a věcí zvyku, jak na to již poukazoval kdysi dávno David Hume (kauzalita není viditelná), když dotáhl ad absurdum předpoklady empirismu.
Lewis Caroll zároveň aplikuje pravidla logiky na vágnost přirozeného jazyka, kdy neustále vznikají nesmyslné slovní hříčky, kterým nešťastná Alenka svým zdravým rozumem čelí, často však neúspěšně.
V kombinaci, tj. destabilizací substantiv a důrazem na aktivitu žáka, dochází k destrukci opěrné struktury, kterou samozřejmě potřebují i ortodoxní konstruktivisté (říká se tomu scaffolding – stavění lešení). Ovšem, že dítě nemůže začínat každý den stavěním nového lešeníčka – když chodí do školy, není už na pískovišti, ani nezažívá každý den setkání s mluvícím Bílým Králíkem.
Zdroj:
Gilles Deleuze: Logika smyslu (1969), česky 2013.
Lewis Caroll: Alenka v říši divů, 1961, překlad Hana a Aloys Skoumalovi
