Článek
5. díl - přesahy
Kant je průsečíkem mezi empirismem a racionalismem. Kant tvrdil, že poznání se neřídí objekty, ale objekty se řídí strukturou našeho poznání. To znamená, že svět, jak jej známe, není „čistě daný“, ale je spoluutvářen myslí.
1. Dvojí zdroj poznání
Kant spojuje oba předchozí směry. Od empirismu přebírá, že poznání začíná zkušeností; od racionalismu přebírá, že mysl má vlastní struktury. Jeho slavná teze zní: „Myšlenky bez obsahu jsou prázdné, názory bez pojmů jsou slepé.“
2. Dvě složky poznání
Poznání má dvě složky:
a) obsah (empirický) - smyslová data (to, co „přichází zvenčí“),
b) forma (apriorní) - to, co do poznání vkládá mysl: prostor a čas (formy názoru); kategorie (např. kauzalita, substance).
Kauzalita není ve světě „viditelná“, ale je nutná pro to, abychom vůbec mohli svět chápat.
3. Dva druhy poznání
Kant zavádí zásadní rozlišení mezi fenomény, co jsou jevy, tzn. svět, jak se nám jeví (je částečně poznatelný) a „věcmi o sobě“ (principiálně nepoznatelné).
V důsledku tohoto rozlišení je vědomí, že poznání je omezené, ale uvnitř tohoto rámce může být jisté.
Co tím Kant vlastně vyřešil?
Hume tvrdil, že jistota neexistuje; Kant vysvětluje, že jistota je možná díky apriorním strukturám. Descartes se domníval, že lze dosáhnout jistoty bez zkušenosti; Kant oponuje: zkušenost je nutná. Hume tvrdil, že kauzalita je zvyk založený na zdání; Kant netvrdí, že kauzalita z dat vyplývá, ale že je to podmínka interpretace dat.
Kantova filozofie je rozcestí
Vyrůstají z ní dvě velké tradice, které sahají až do současnosti.
A. Konstruktivismus (linie „od Kanta doleva“)
Hlavní myšlenkou je, že poznání je konstruováno subjektem. Hlavní vývoj šel v individuální linií, druhá linie byla univerzální skrze kolektivní vědomí lidstva.
První linii zastupuje Johann G. Fichte, pro nějž je svět produktem „Já“, Já samo klade svět - realita je produktem aktivity subjektu. Druhou linie zastupuje G. Hegel s tím, že realita je výsledkem kolektivního vývoje ducha lidstva; realita je proces (dialektika, pravda je v historickém vývoji), pokrok činí lidstvo skrze syntézu teze a antiteze, občas i radikální (revoluce). Vzniká historický konstruktivismus. W. Dilthey tvrdí, že poznání je historicky a kulturně podmíněné. Pro pozdního Wittgensteina vzniká význam užíváním jazyka, svět sítí jazykových her. Moderní konstruktivismus tvrdí, že poznání je konstrukce založená na jazyku, kultuře, společnosti. Realita není „daná“, ale interpretovaná. Důsledky jsou známé: více pravd (pluralita), důraz na kontext, jazyk, perspektivu, názor.
V konstruktivistickém viděn světa je pravda relativní/kontextová, subjekt je aktivní tvůrce, který pomocí jazyka tvoří/konstruuje svůj svět.
Pro nás je nejdůležitější epistemologický konstruktivismus: J. Piaget tvrdí, poznání vzniká aktivní konstrukcí schémat. E. von Glaserfeld říká, že realita je to, co je životaschopné v poznání, tedy pravda je funkčnost, ne shoda poznání se světem.
B. Realismus (linie „od Kanta doprava“)
Hlavní myšlenkou je, že realita existuje nezávisle na nás. Tato větev reaguje nesouhlasně na Kantovo tvrzení o tom, že „věc o sobě“ je nepoznatelná ve snaze znovu ukotvit objektivitu. Vývoj směřoval k vědeckému realismu, jehož zastánci tvrdí, že svět existuje nezávisle a věda ho postupně poznává (aproximuje pravdu). Kritický realismus tvrdí, že poznání je omezené, ale realita je strukturálně daná. Je zde kladen důraz na objektivitu, pravdu, referenci k realitě. Např. Gottlob Frege tvrdí, že význam není subjektivní, Bernard Russel usiluje o návrat k logice a objektivnímu světu. Karl Popper říká, realita existuje, poznání je hypotetické a testovatelné.
Realismus tvrdí, že realita existuje nezávisle na našem pozorování, pravda je objektivní (alespoň částečně – v našem modelovém prostředí, např. fenomény), role subjektu je poznávající; jazyk (slova i symboly) je používán k popisu světa.
Klíčové napětí
Kant říká, realita sama o sobě existuje, ale poznáváme jen její „verzi pro nás“.
Poznání závisí na světě a zároveň poznání závisí na mysli.
Konstruktivismus zdůrazní mysl, která vytváří svět „pro nás“. Tedy realita se rovná konstrukce.
Realismus zdůrazní svět, že existuje, tedy realita je objektivně daná.
Kant otevřel zásadní otázku: Je poznání odraz reality, nebo její konstrukce?, která není dodnes vyřešena.
I v otázce je skryta ambivalence. Moderní filozofie odpovídá oběma směrům. Pro jedny je konstrukce lidí, včetně dětí, co umožňuje skrze poznání vytvářet (ideální) svět, pro druhé je v realismu svět dán objektivně - poznáním jsme schopni část pravdy o něm odhalovat.
Konstruktivismus se pohybuje po ose subjektu, realismus se posouvá po ose objektu. Konstruktivismus a realismus nejsou dvě nahodilé teorie. Jsou to dvě důsledné odpovědi na Kantovu otázku.
V kontextu vzdělávání klade konstruktivismus důraz na aktivitu žáka, interpretaci, kompetence; realismus klade důraz na obsah, strukturu, dispciplínu poznání.
Kant by řekl: bez obsahu není co poznávat, bez struktury není jak poznávat.
Řešení je zřejmě uprostřed: stabilní poznání vzniká jen tehdy, když existuje struktura (realismus) a zároveň interpretace (konstruktivismus). Jednoznačné řešení však není k dispozici, je zde trvalé napětí, které charakterizuje moderní myšlení a určuje bitevní pole příznivců obou směrů, aniž jsou si jednotlivé tábory vědomy svých předpokladů, a proč dochází k nedorozumění. Konstrukce nejsou opakem reality; konstrukce jsou jedním ze způsobů, jak realita sama funguje - lze částečně říct, jsou výjimkou z pravidla.
Kant přitom pouze usiloval o to, najít vztah mezi tím, co je, a tím, jak to poznáváme.
Dodatek
Jak to ve filosofii bývá, Kant sám slova konstruovat používá v Kritice čistého rozumu ve velmi konkrétním příkladu, totiž při konstruování pojmu trojúhleník, přičemž dkazuje na jeho objektivní existenci, aniž jej máme empiricky napozorovaný např. na papíře. To bychom se ale dostali do hlubin rozlišování syntetických a analytických soudů, a transcendentálním podmínkám zkušenosti.
Filosofické poznání je rozumové poznání z pojmů, poznání matematické je poznáním z konstrukce pojmů. Konstruovat nějaký pojem ale znamená vyjádřit názor, který mu odpovídá, a priori. Konstrukce pojmu tedy vyžaduje neempirický názor, který je tudíž jakožto názor jednotlivým objektem, nicméně jakožto konstrukce pojmu (obecné představy) musí v představě vyjadřovat obecnou platnost pro všechny možné názory, které pod tento pojem patří. Například trojúhelník konstruuji tím, že znázorním předmět odpovídající tomuto pojmu buď jen s pomocí obrazotvornosti v čistém názoru, nebo s pomocí téže obrazotvornosti na papíře, v názoru empirickém, v obou případech ale plně a priori, aniž bych si k tomu vypůjčil vzor z nějaké zkušenosti. Jednotlivý nakreslený obrazec je empirický, a přesto slouží k vyjádření pojmu bez újmy na jeho obecnosti, poněvadž v případě empirického názoru se vždy hledí jen na akt konstrukce pojmu, kterému jsou mnohá určení, například velikost stran a úhlů, zcela lhostejná, a proto se od těchto rozdílů, které pojem trojúhelníka nemění, abstrahuje. [Kant, Kritika čistého rozumu]
Zdroje:
