Článek
4. díl - přesahy
Znovu mi přichází na mysl obraz ušetřeného času. Neboť chci vědět: „Ve jménu čeho?“ A někdo odpoví: „Ve jménu lidské kultury.“ Jako by se kultura dala pěstovat naprázdno. Je tu například matka, jež kojí dítě, poklízí dům a zašívá prádlo. Já ji těch služebných úkolů zbaví a děti budou od té chvíle kojeny, dům nablýskán a prádlo zašito, aniž se sama čeho dotkne. Ale ten ušetřený čas je nyní třeba něčím naplnit. Poskytnu jí tedy píseň o kojení a kojení se změní v píseň. A báseň o domě, v níž se bude dům vemlouvat srdci. Ona však poslouchá a zívá, neboť na tom sama nepracovala. Tak jako pro tebe znamená hora tvou vlastní zkušenost s trním, sutí a větrem na hřebenech a nemohu do tebe nic přenést, řeknu-li slovo „hora“ a ty jsi nikdy neopustil nosítka, tak ani oné ženě nemohu nic povědět, řeknu-li „dům“, neboť ten dům není postaven z jejího času a horoucnosti. Neví, jak tančí prach, když člověk za svítání otevře dveře do slunce, aby vymetl poprašek, zbylý po užívání věcí. Nebyla vládkyní nad oním nepořádkem, jaký po sobě s příchodem večera zanechává život, nad otisky milých kročejů, miskami na polici, pohaslým ohněm v krbu až po ty zašpiněné dětské plenky, neboť život je pokorný a nádherný. Nevstávala denně se sluncem, aby si pokaždé znovu vybudovala svůj dům, jako si ptáci ve stromech urovnávají svým čilým zobákem lesklé peří, nenavracela věcem při úklidu znovu a znovu jejich křehkou dokonalost, aby v nich denní život, jídlo, kojení a dětské hry a mužův návrat znovu a znovu jako ve vosku zanechával svůj otisk. Neví, že za svítáním je dům těstem, večer se pak stává knihou vzpomínek. Nikdy nepřipravila tu nepopsanou stránku. Co jí máš tedy říct, když jí chceš vyprávět o domě, který by pro ni měl smysl?
Chceš-li ji stvořit živou, necháš jí vyleštit zčernalou konvici, aby se po celý den lesklo v šeru cosi z ní samotné, a chceš-li ženu proměnit v píseň, vymyslíš pro ni dům, aby ho od svítání pozvolna budovala …
Jinak by onen ušetřený čas naprosto neměl smysl.
Jen blázen by chtěl oddělovat kulturu od práce. Člověku by se tím zošklivila v první řadě práce, neboť by se stala mrtvou částí jeho života, a pak i kultura, neboť by se stala jen ničím nepodloženou hrou a pošetilostí. Jako kdybys hrál v kostky, které by už nepředstavovaly tvůj majetek, a nešlo by v nich o tvé naděje. Neexistuje totiž hra v kostky, nýbrž jen hra o tvá stáda, o tvé pastviny či zlato. Jako když si dítě staví z písku. Není to hrstky hlíny, ale citadela, hora nebo loď.
