Článek
3. díl - přesahy
Jedním slovem: Škola je gigantický „průmysl na ničení talentů“ a je naprosto jasné, že si to nemůžeme dovolit už z čistě ekonomických důvodů. Čísla a statistiky, s nimiž se operuje, aby se dal takovým nálezům podklad, jsou pak také do jisté míry prapodivné. Jak nás experti na vzdělávání ujišťují, u tříletých až patnáctiletých „kreativita“ „činí“ ještě 98 %, u osmiletých až desetiletých ještě 34 %, u črtnácti- až šestnáctiletých ještě tak 10 % a u pětadvacetiletých už jen 2 %. Můžeme se tedy domnívat, že dospělí jsou kreativní už na nulu procent. A je jasné, že za toto ničení kreativity jsou odpovědná tradiční vzdělávací zařízení a že my musíme udělat vše, abychom tuto kreativitu udrželi. Expert na vzdělávání pevně věří v onu „nezbytnost kreativního prvku člověka“, která nedovoluje představit si, že by mohl existovat někdo, kdo není ani nechce být kreativní. Odhlédnuto od toho, jaký pojem kreativity se zde užívá a jak se měří, expert na vzdělání pěstuje kult kolem pojmů jako jedinečnost, talent, nadání a originalita, což vzbuzuje podezření, že to, co od 18. století platilo za znamení „génia“ – „miláčka přírody“, jak to formuloval Imannuel Kant – musí být nyní přiřčeno přinejmenším každému dítěti. Příroda totiž – jak zní romantická myšlenka – se mezitím stala spravedlivou, nezná už žádné oblíbence a ze svého rohu hojnosti nadání a talentů stejnoměrně sype všem lidem. Teprve společnost a její instituce téměř všechny tyto talenty nechají opět zakrnět.
Expertům na vzdělání jej společná zásadní kritika recentních vzdělávacích zařízení: jsou prý antikvární, lpí na duchu kasárenských škol 19. století, ještě stále tam dominuje frontální vyučování, jednotliví žáci se nevnímají ani nepodporují ve své zvláštnosti a individualitě, nový svět se svými báječnými technickými možnostmi míjí tato zařízení beze stopy a kreativita se plošně ničí. Není pochyb, kritika experta na vzdělání působí tak fundamentálně a revolučně proto, že vykresluje obraz nepřítele, který může být strašný, má však nevýhodu, že se v realitě už sotva vyskytuje. Expert na vzdělání, který zpravidla od svých vlastních školních dob už žádnou školu zevnitř neviděl, tvrdě ignoruje reformy, jimž se vzdělávací zařízení musí podrobovat už několik desetiletí a jež jsou neseny přesně týmž duchem či bezduchostí, které charakterizují i experty na vzdělání.
Proto expert na vzdělání nevyžaduje jen tu či onu další reformu, nikoli, on vyžaduje „revoluci ve vzdělání.“ Nemá zůstat kámen na kameni, všechno se musí změnit: jak se učí, co se učí, kdy se učí, kým se učí. Fantazii se zde nekladou žádné meze a představit si lze mnohé. Rozhodující přitom jsou dva počáteční body: rostoucí identifikace učení a života a s tím nastupující mizení učitele a školy.
Pokud už není nic ke sdělení, protože budí zájem už jen takové otázky, které se mladým lidem staví bezprostředně, pak je zbytečný i učitel. Nemá už co učit, neboť život se beztak učí sám od sebe. Ne, zcela sám od sebe ne, trocha péče mu přece škodit nemůže. Učitel se stává koučem, „průvodcem učení“, žák se stává „partnerem v učení.“ Potkávají se ve stejné rovině, původce učení pak jen nabízí pomoc, pokud ji partner v učení požaduje. V principu se však učící učí sám od sebe, autonomně, svým vlastním určením a svůj pokrok v učení si také kontroluje sám.
Není pochyb, že se zde rozvíjí idyla – ale i tato, jako každá idyla, je klamná. Starý problém, jak lze mladé lidi dovést ke zralosti, se řeší tím, že je již od počátku škrtem pera prohlásíme za dospělé. Že tam, kde se takové kompetence autonomního života zkoušejí, jsou beznadějně přetěžovány především děti, které k tomu na základě svého sociálního původu mají málo předpokladů, se musí horlivě zatemňovat. Rozhodující však je, že se demonstrativně pohrdá základním principem veškeré kultury, podle něhož následující generace mohou stavět na vymoženostech a znalostech předchozích. Obecně se ignoruje fundamentální náhled, že učení „jen z nepatrné části spočívá v tom, že lidé si dělají tak zvané vlastní zkušenosti. Podstatně jde také o to, přebírat cizí zkušenosti, zvláště přirozeně zkušenosti dřívějších generací ve formě kulturních statků…“
Přirozeně lze nechat každého objevovat vše ještě jednou a zní dobře, když adolescenti, takto zapojení do projektů, rychle mutují na „mladé výzkumníky“. Jistě je i smysluplné tu a tam exemplárně zakusit, co znamená zpracovat jednu otázku či problém od základu a z mnoha různých aspektů. Ale, i když z toho experty na vzdělání bude bolet srdce, smysl moderní školy spočíval a spočívá v tom, spojovat centrální poznatky a výsledky několika tisícileté lidské snahy o vědění, systematizovat je a zprostředkovat, aby se vůbec teprve vytvořily základy, na nichž se může rozvíjet ona kreativita a originalita, pro něž všichni horují. Dát mladým lidem tolik času, aby ještě jednou vynalezli kolo, může znít dobře, ve skutečnosti jim tím však budeme životní čas krást. Kolo budu muset být vynalezeno ještě jednou teprve tehdy, až se zapomene, co znamená.
Zdroj:
K. P. Liessmann: Hodina duchů, Praxe nevzdělanosti, Academia, 2015.
