Článek
2. díl - přesahy
Ztráta autority ve veřejném a politickém životě a v soukromé předpolitické sféře rodiny a školy spolu ovšem souvisejí. Čím radikálnější je nedůvěra v autoritu ve veřejné sféře, tím se přirozeně zvyšuje také pravděpodobnost, že soukromá sféra nezůstane nenarušena. Je dalším a pravděpodobně rozhodujícím faktorem, že od nepaměti jsme si v tradici politického myšlení přivykli považovat autoritu rodičů vůči dětem, učitelů vůči žákům za model, s jehož pomocí můžeme porozumět autoritě politické. Právě tento model, který lze nalézt již u Platóna a Aristotela, způsobil, že koncept autority v politice je tak neobvykle dvojznačný. Toto pojetí se především zakládání na absolutní nadřazenosti, jaká mezi dospělými nikdy existovat nemůže, a z hlediska lidské důstojnosti ani existovat nesmí. Dále se tento koncept, přebírající jako vzor vztah pěstouna a chovance, zakládá na nadřazenosti jen dočasné, a stává se tedy kontradikcí, aplikujeme-li ho na vztahy, které svou povahovou dočasné nejsou, jako např. vztahy mezi vládci a ovládanými. Spočívá tudíž v povaze věci samé, tj. jak v povaze současné krize autority, která v politické sféře začala, nakonec musela skončit v oblasti soukromé. Není přirozeně náhodou, že tam, kde byla politická autorita podkopána nejdříve, to znamená v Americe, měla se i krize ve výchově a vzdělání pocítit nejsilněji.
Radikálního výrazu mohla všeobecná ztráta autority nabýt jen tak, že vnikla do předpolitické sféry, kde se zdálo, že autorita je diktována povahou věci samotné a nezávisí na historických změnách a politických okolnostech. Na druhé straně by moderní člověk těžko hledal jasnější výraz pro své znepokojení nad světem, pro svou nelibost nad stavem věcí, než je toto odmítnutí odpovědnosti vzhledem ke svým dětem. Jako by rodiče svým dětem říkali: „Ani my nejsme v tomto světě bezpečně doma. Jak se v něm pohybovat, co znát, jaké dovednosti zvládat, je záhadou i nám samotným. Musíte se samy snažit chovat se, jak nejlépe dovedete. V žádném případě však nemůžete chtít volat k odpovědnosti nás. My jsme nevinní a myjeme si nad vámi ruce.“
Takový postoj ovšem nemá nic společného s revoluční touhou po novém řádu světa – s duchem, který kdysi oživil Ameriku. Je to spíše symptom moderního odcizení světa, viditelný všude, a ukazuje se ve zvláště radikální a beznadějné podobě v masové společnosti. Je pravda, že moderní výchovné a vzdělávací experimenty vznikly, a nejen v Americe, z revolučních postojů, a to do jisté míry ještě znesnadnilo možnost situaci jasně rozeznat a vyvolalo v diskusi o tomto problému určitý zmatek; navzdory všemu zůstává nesporným faktem, že Amerika, dokud ji revoluční duch oživoval, nesnila nikdy o založení nového řádu pomocí výchovy, naopak ve věcech výchovy zůstávala konzervativní.
Abychom se vyhnuli nedorozumění: zdá se mi, že konzervatismus, jehož smyslem je konzervovat, představuje samu podstatu výchovné činnosti; je přece jejím úkolem vždy něco láskyplně opatrovat a chránit – dítě proti světu, svět proti dítěti, nové proti starému, staré proti novému. I ze všeobecné odpovědnosti za svět, která se tím přijímá, plyne konzervativní postoj. Ten se však hodí pouze do oblasti výchovy nebo lépe do vztahu mezi dospělými a dětmi, a nikoli do oblasti politiky, kde máme co činit s lidmi dospělými a rovnými. Konzervativní postoj v politice, který přijímá svět, jaký je, a usiluje uchovat status quo, může vést pouze k destrukci, protože svět v celku i v jednotlivých částech se nenávratně rozpadá v rozvaliny času, pokud lidé nejsou odhodláni zasahovat, měnit a vytvářet to, co je nové. Hamletova slova „doba se pomátla – pekelný trest/, že k nápravě ji zrovna já mám vést“ jsou víceméně pravdivá v každé nové generaci, od počátku našeho století se stala ještě přesvědčivější než kdy dříve.
Vzděláváme se v zásadě pro svět, který se pomátl, kde k něčemu takovému právě dochází; to je totiž základem lidské situace, v níž se svět – dočasný domov smrtelníků – tvoří jejich smrtelnýma rukama. Protože svět vytvářejí smrtelníci, je neustále na cestě k zániku. Protože neustále vyměňuje své obyvatele, vydává se nebezpečí, že se stane smrtelný stejně jako oni. Aby byl uchráněn smrtelnosti svých tvůrců a obyvatel, je třeba ho stále znovu napravovat. Problém je prostě vychovávat a vzdělávat takovým způsobem, aby nápravu bylo možno vždy uskutečnit, i přesto, že nikdy ji nelze zabezpečit natrvalo. Naše naděje vždy závisí na tom, co je nové, co každá generace přinese. Avšak z toho důvodu, že naši naději můžeme založit jen na novém, zničíme všechno, budeme-li se snažit je kontrolovat, předpisovat mu, jak má vypadat. A právě v zájmu toho, co v každém dítěti je nové a revoluční, musí být výchova konzervativní. Musí novost chránit a uvádět ji jako něco nového do starého světa, který z hlediska příští generace, ať už jsou či nejsou její činy revoluční, již dosloužil a je blízek rozpadu.
Zdroj:
Hannah Arendt, Mezi minulostí a budoucností, 2002.
