Článek
31. díl - horizonty
Česká republika není dvojjazyčná země. Nemáme dva rovnocenné úřední jazyky a většina obyvatel se v každodenním životě bez cizího jazyka obejde. Přesto existuje jedna geografická skutečnost, kterou česká jazyková politika ve školství poněkud přehlíží: velká část českého území sousedí s německy mluvícím prostorem. Němci a Rakušané nejsou vzdálení cizinci, jsou to naši sousedé.
Podíváme-li se na mapu, je to téměř banální. Od Chebu přes Karlovarsko, Ústecko a Liberecko až k části jižních Čech leží za hranicí Německo. Od jižních Čech až po jižní Moravu je blízkým sousedem Rakousko. Němčina tak není pro Česko pouze jedním z mnoha evropských cizích jazyků. Je jazykem prostoru, do něhož jsme geograficky, historicky, hospodářsky i kulturně zasazeni; s nadsázkou lze říct, že čeština je přeložená němčina.
Angličtina má samozřejmě mimořádný význam. Je globálním dorozumívacím jazykem vědy, technologií, internetu, mezinárodního obchodu i cestování, angličtina je jazyk, z kterého čerpali autoři reformy českého školství. Bylo by absurdní její význam zpochybňovat. Otázka však nezní, zda se mají české děti učit anglicky. Otázka zní, proč se angličtina stala natolik dominantní, že prakticky vytlačila úvahu o tom, jaké další jazyky dávají smysl vzhledem k místu, kde dítě skutečně žije.
Pro dítě v Chebu, Aši, Sokolově, Děčíně, Liberci nebo Českých Budějovicích může být němčina jazykem lidí žijících několik desítek kilometrů od jeho domova. Může ji využít při studiu, práci, cestování, kulturních kontaktech i každodenním přeshraničním pohybu. Německy mluvící prostor navíc není nějakým malým regionálním trhem. Německo je nejvýznamnějším hospodářským partnerem České republiky a spolu s Rakouskem a německy mluvící částí Švýcarska představuje bezprostředně dostupný hospodářský, akademický a kulturní prostor.
Je proto zvláštní, když dítě vyrůstající několik kilometrů od německých hranic stráví devět let ve škole, naučí se anglicky pojmenovat nejrůznější každodenní situace, ale při překročení hranice nedokáže souseda pozdravit, zeptat se na cestu nebo přečíst jednoduchou informační tabuli. To není argument proti angličtině, je to argument proti jazykové monokultuře. Němčina navíc není v českých zemích jednoduše „cizí“.
Ještě hlubší je historická rovina. Čeština a němčina vedle sebe na území českých zemí existovaly po staletí. Někdy v konfliktu, jindy v každodenním soužití a neustálém kulturním ovlivňování. Bez znalosti němčiny se obtížněji vstupuje do velké části původních pramenů českých dějin, regionálních archivů, literatury, vědy i dějin měst a obcí. Praha, Brno, Liberec, Jihlava, Karlovy Vary, Cheb, České Budějovice a řada měst českého pohraničí mají historii, které nelze úplně porozumět pouze prostřednictvím češtiny.
Právě v příhraničních regionech by proto bylo logické začít s němčinou mnohem dříve. Nemusela by mít od první třídy podobu dalšího náročného školního předmětu. Malé děti mohou zpívat německé písničky, sledovat jednoduché pohádky, hrát hry, učit se základní fráze a setkávat se s dětmi ze školy na druhé straně hranice. Němčina by nejprve nebyla předmětem, který se dítě učí, ale jazykem, se kterým se přirozeně setkává.
Že se jedná o reálný problém dosvědčuje skutečnost, že po 30. letech byla terpve v roce 2021 otevřena na 6. základní škole v Chebu jedna třída s rozšířenou výukou němčiny.
Klíčový je první přirozený kontakt s jazykem. Později by se přidala systematická výuka. Výsledkem základní školy by pak nemuselo být rozhodnutí angličtina, nebo němčina, ale skutečná funkční mnohojazyčnost: čeština, dobrá angličtina, praktická němčina. A právě zde se vrací obecnější otázka, co vlastně od školy očekáváme. Jestliže má škola připravovat dítě nejen pro abstraktní „globální svět“, ale také pro společnost a region, ve kterém skutečně žije, měla by jeho geografická poloha něco znamenat i pro vzdělávání.
Česko není dvojjazyčná země. Mohlo by však být zemí, jejíž obyvatelé rozumějí svým sousedům. Angličtinu potřebujeme, abychom se domluvili se světem. Němčinu bychom měli umět také proto, abychom se dokázali domluvit přes kopec.
