Článek
9. díl - přesahy
Kdo dnes mluví o vzdělání, věří v zázraky. Neexistuje nic, co by se od škol nečekalo. Rovnost šancí pro všechny i elitní vzdělání, podpora vysoce nadaných i integrace postižených, sociální vzájemnost i konkurenční výhoda pro každého, vzývání kreativity i normování myšlení, výzva ke kritice i návod k afirmaci, získávání kulturních technik při jejich současném opouštění, orientace na kompetence jako aklamace všech myslitelných nekompetencí, individualizace jako standardizace, nejlepší známky i pro ty nejhorší. Jelikož však skutečnost před touto vírou a jejími očekáváními pravidelně selhává, musí jedna školní reforma stíhat druhou, neboť od každé si lidé konečně slibují splnění všech slibů, vyplnění nejrůznějších přání, spasení od všeho zlého. [Lies]
Každá epocha má svůj dominantní horizont. Nejde jen o to, čemu se věří, ale jakým směrem se díváme a jakým jazykem o tom mluvíme. Horizont totiž určuje, co považujeme za důležité, co stojí za to chránit; v posledku, co financujeme a co obětujeme. Pokud bychom měli charakterizovat tři velké moderní síly – církev, trh a vzdělávání – mohli bychom je odlišit právě podle směru jejich pohledu.
Lidé v církevním prostředí občas vidí hlouběji do minulosti. Jejich paměť je tvořená hlubší významovou vrstvou, pamětí, která je delší než paměť států i ekonomických cyklů. Někteří věřící navazují své životy na tradici (rodinnou i církevní) a jsou si vědomi našeho místa v dějinách, inspirují se příběhy, které přesahují jednotlivé generace. Minulost zde není archivem, ale normativním zdrojem. Je to horizont, k němuž se vztahuje identita nejen jednotlivců, ale i celku. V tomto smyslu jsou církve realistické: věří, že smysl předchází přítomnému rozhodnutí. Pravda není produktem dohody, není konstrukce dané doby, ale něčím, k čemu se člověk vztahuje, k čemu směřuje.
Trhy naproti tomu hledí do budoucnosti. Jejich jazykem není jen okamžitá spotřeba, klíčové je očekávání, predikce, růst, investice. Člověk je redukován na jeden ze zdrojů. Zisk je funkcí budoucího zhodnocení současného odhadu. Tržní ekonomika je strukturálně orientována na to, co teprve bude – a je připravena opustit to, co bylo, pokud to negeneruje zisk. Rozhodující je dynamika, adaptace, inovace. Minulost má význam jen potud, pokud generuje budoucí výnos. Smysl se odvozuje z očekávání zisku.
Mezi těmito dvěma póly se dnes zvláštním způsobem usadilo vzdělávání. Moderní společnost do něj vložila víru, kterou dříve rozdělovala mezi náboženství a sdílenou historickou paměť - tradici. Do obou uvádělo vzdělání a výchova. Dnes se škola stala místem, kde se koncentrují naděje na lepší budoucnost, sociální spravedlnost, ekonomický růst i osobní seberealizaci. Školství je svěřeno téměř spasitelské poslání: napravit nerovnosti, zajistit konkurenceschopnost, vytvořit odpovědné občany, ochránit svobodu a demokracii, méně už vychovat morální jedince.
V tomto smyslu je proto systém vzdělávání sekularizovaným náboženstvím. Má své chrámy (školy a univerzity), své rituály (imatrikulace, zkoušky, maturity, promoce), své kněžstvo (experty, kurikulární reformátory, inovativní učitele) i své vyznání víry (kompetence, inkluze, celoživotní učení). Má i své hereze – zastaralé osnovy, nedostatečnou otevřenost učitelů, rezistenci vůči bezbřehým inovacím, které poškozují zbytek zdravého jádra.
Zvláštní je, že tato víra je upřena do přítomnosti. Nečeká na transcendentní spásu ani na čistý zisk v kontextu tržní budoucnosti. Předpokládá, že proměna světa se odehraje skrze formaci člověka zde a nyní. Dítě ve třídě má být současně nositelem minulosti (kulturní paměti - přece jen se ještě učí literatura a dějiny) i investicí do budoucnosti (ekonomického potenciálu na trhu). Vzdělávání tak stojí mezi realistickým dědictvím a anticipační logikou trhu.
Pokud církev ztratí svou paměť a rozpustí se v současnosti, ztratí vizi budoucnosti. Jestliže trh ztratí stabilitu tradice a převáží nejistota z budoucnosti, propadne krátkodobé spekulaci. Když vzdělávání ztratí rovnováhu mezi minulostí a budoucností, stane se buď archivem tradic bez relevance, nebo tréninkovým centrem pro ekonomiku.
Dnešní napětí mezi církvemi, trhy a školstvím proto není jen politické, ale je také bojem o vzácné zdroje - o zdroje finanční, lidské. Nejde už dávno o spor, kde je možné hledat a najít smysl díky vzdělání. Moderní společnost přenesla svou víru z nebe do učebny jako montovny flexibilních dětí. Nečeká zjevení, ale proklamuje reformu kurikula. Otázkou zůstává, zda školství tuto roli, do které je tlačeno, unese. Sekularizované náboženství totiž zůstává náboženstvím – pracuje s nadějí, s obětí, s důvěrou v neviditelné výsledky. Náboženství má ale jiný horizont a hlubší tradici, takže případné zklamané naděje, oběti i neviditelné výsledky unese. Pokud je však transformováno do vzdělávání, kdy horizont ministerstva školství je nejvýše čtyři roky příslušného ministra, stává se z něj administrativní systém bez měřitelných výstupů, víra se postupně vytratí a zůstane jen cynický mechanismus.
Možná jde o to, zda dokážeme najít rovnováhu - co a jak učit, co a jak finacovat, a proč. A zda dokážeme horizonty znovu propojit: naši paměť, naše očekávání a smysluplné vzdělávání. Bez paměti není identita, bez směřování do budoucnosti není pohyb, bez vzdělávání mezi nimi nevzniká most, po kterém by společnost jako celek mohla bezpečně přejít.
Že žádné zázraky neexistují, ovšem věří jen nevěřící.
Zdroje:
[Lies] K. P. Liessmann: Vzdělání jako provokace, 2017.
