Článek
30. díl
V mluvení o kompetencích se skrývá tichý posun, který je nebezpečný právě proto, že působí samozřejmě. Kompetence se začínají chápat jako funkční výstup, nikoli jako výraz porozumění.
V tomto pojetí už není důležité, proč člověk jedná, nýbrž zda jedná správně. Nezáleží na tom, zda rozumí pojmům, s nimiž pracuje, nýbrž zda dokáže vyprodukovat odpověď, která projde hodnocením. Smysl se nenápadně nahrazuje užitkem: tím, co funguje, co je měřitelné, co se dá optimalizovat.
Umělá inteligence (AI) tento posun nevyvolává, ale radikálně zesiluje, a my tomu běžíme vstříc. AI přitom nemá vlastní cíl, ale nahrazuje nákladné kognitivní úkony – ty, které vyžadují rozlišování významů, práci s nejistotou a schopnost nést odpovědnost za řeč/projekt/koncept. Tam, kde dříve bylo nutné porozumění, dnes často stačí výstup. Tam, kde bylo třeba ptát se „co tím myslíme“, postačí odpověď, která je statisticky přijatelná.
Škola, která v takovém světě učí „kompetence“, aniž by pečovala o jejich smysl, ve skutečnosti učí přizpůsobení. Učí žáky reagovat, nikoli chápat. Učí je obstát v systému, nikoli jej rozpoznat. Kompetence se tak mění v návykové chování, v dovednost bez vnitřního obsahu, v techniku přežití.
Jenže kompetence bez smyslu nejsou samospasitelný cíl. Je to prázdná dovednost, která se neptá, k čemu slouží, ani komu prospívá. Člověk může jednat efektivně, a přesto jednat slepě, případě záměrně špatně. Může být adaptivní, a přesto ztratit orientaci. Může uspět, a přesto nerozumět tomu, čeho se účastní a co způsobil.
Skutečné vzdělání proto nezačíná u kompetencí, ale u rozlišování. U schopnosti poznat, kdy mluvím vážně a kdy jen správně. U schopnosti unést otázku, na niž nelze odpovědět okamžitě. U schopnosti dát slovům význam dřív, než je začnu měřit.
Teprve tam, kde má jednání smysl, může mít jakékoliv slovo hodnotu, kompetence obzvlášť. A tam, kde se smysl vytrácí, stává se kompetence jen dobře seřízeným nástrojem — ale bez ruky, která by věděla, proč jej drží.
