Článek
12. díl - příloha
První etapa byla relativně jednoduchá a po staletí stabilní: žák se učí učební látku, kterou mu zprostředkovává učitel v časovém, prostorovém a sociálně-kulturním kontextu školy.
Škola byla postavena na předpokladu, že existuje určitý soubor poznatků, které si musí dítě osvojit - číst, psát, počítat, znát dějiny, gramatiku, přírodní zákony. Výuka bývala často tvrdá, někdy mechanická, vyžadovala cvičení paměti, ale měla jasnou strukturu. Učivo bylo centrem systému. Člověk nejprve získával základní obsah, teprve poté mohl přemýšlet, tvořit a hodnotit.
Zhruba před dvaceti lety přišla kritika tohoto modelu: samotné memorování nestačí. Společnost se zrychluje, učit se množství informací nemá smysl, začalo se mluvit o tom, že škola nemá děti jen naplnit znalostmi, ale připravit je na svět, který se mění. K tomu je potřeba zvládnout proces učení, aby dítě až vyroste, bylo stále ochotno se učit novým věcem. Memorování byla zavrhnuto.
Druhá etapa významně posunula jazyk, jak se hovoří o vzdělávání, a tím i významové roviny. Etapa je charakterizována procesem: učit se učit, přičemž důraz je na žákovi, učitel ustupuje do pozadí; časový, prosotorový a sociálně-kulturní rámec se zruší jako omezující a ve jménu svobody dítěte se hodnotí klima školy a wellbeing dětí.
Tento posun měl svou logiku: žák nemá být pasivní příjemce, ale aktivní člověk schopný vyhledávat informace, spolupracovat, řešit problémy, přizpůsobovat se novým situacím.
Zrodil se jazyk kompetencí, autonomie, badatelství, projektové výuky, kritického myšlení.
Problém nastal ve chvíli, když se vylilo dítě i s vaničkou - důrazem na aktivitu se začalo zapomínat na CO se vyučuje, ačkoliv ono „učit se učit“ nemůže existovat bez samotného učiva. Člověk se nemůže učit myslet v prázdnu, dítě nemůže do kolečka objevovat kolo.
Kriticky hodnotit lze jen něco, co znám. Hledat souvislosti lze jen mezi věcmi, které mám v hlavě uspořádané, případně hledat mezi nimi nové funkční vazby. A tak se stalo, že v systému vzdělávání, který je postaven na komunikaci a jazykové prostředky (viz Luhmann), které k tomu slouží především, se postupně oslabila systematičnost, obsah, opakování, automatizace základních dovedností.
Dnes vstupujeme do třetí fáze: učit se ptát se AI.
Poprvé v dějinách není problém nedostatek informací, ale jejich přebytek a okamžitá dostupnost. Umělá inteligence dokáže vysvětlovat, překládat, počítat, psát texty, generovat obrazy, vyhledávat souvislosti - bez učitele.
Dítě už často nehledá odpověď v učebnici ani v sobě, ani s rodičem, ale v komunikaci s vrstevníky, případně v dialogu se strojem.
To však vytváří nový paradox. Čím dostupnější jsou odpovědi, tím důležitější je rozumět otázce, mít vnitřní strukturu poznání, rozeznat nesmysl, poznat chybu, vědět, co je podstatné. To vše chce především čas a zvládnuté základy.
AI totiž nenahrazuje potřebu vzdělání, naopak ji zvyšuje. Člověk bez znalostí nebude díky AI chytřejší; bude jen rychleji přijímat cizí myšlenky bez schopnosti je posoudit.
A právě zde se kruh uzavírá. Budoucnost pravděpodobně nebude ani návratem k čistému memorování, ani pokračováním bezbřehého kompetenčního experimentu. Skutečné vzdělávání bude muset znovu spojit pevný obsah, schopnost učit se, a schopnost pracovat s umělou inteligencí.
Nejdříve tedy je třeba zvládnout učivo základní školy, aby vznikla vnitřní mapa světa.
Děti se přitom musí/mohou naučit určité strategie učení, které jsou nezbytné k snadnějšímu zvládnutí látky, a každý zodpovědný učitel k tomu děti vede už jen tím, že má v hodině určitý pořádek a důsledně a spravedlivě uplatňuje pravidla řízení hodiny a komunikace s dětmi. Tím nechává děti růst, hledat nové souvislosti a dozrávat.
V třetí fázi je děti vést k tomu, aby skutečně chápali otázku, kterou kladou, komunikují-li s AI. Je samozřejmě absurdní, aby se AI používala na straně učitele ke generování testů a na straně žáka ke generování řešení.
Člověk je tím, kdo otázku chápe, hodnotí odpověď a nese odpovědnost za rozhodnutí v reálném světě.
Protože technologie možná změní způsob práce s poznáním, ale nezmění jednu základní věc: člověk bez vnitřně uspořádaného světa nebude rozumět ani tomu, co mu stroj právě odpověděl.
