Článek
15. díl - předpoklady porozumění
Prvním je předpoklad, že existuje jakýsi dětský svět, společenství vytvořené dětemi, které jsou autonomní a kterým se tudíž musí pokud možno ponechat rozhodování o sobě samých. Dospělí jsou zde jen k tomu, aby jim pomáhali. Autorita, jež dítěti říká, co má dělat a co ne, zůstává v samotné dětské skupině. To však vede krom jiného k situaci, kdy je dospělý vůči dítěti bezmocný a ztrácí s ním kontakt. Může dítěti pouze říci, aby si dělalo, co chce, a pak jen dbát, aby nedocházelo k nejhoršímu. Přervány jsou tak skutečné a normální vztahy mezi dětmi a dospělými, jež vycházejí z faktu, že lidé bez rozdílu věku vždy žijí ve společném světě. Ze samé podstaty tohoto prvního základního předpokladu plyne, že se berou v úvahu pouze dětské skupiny, a nikoli jednotlivé dítě.
Pokud jde o dítě ve skupině, je na tom ovšem mnohem hůře než dříve. Autorita skupiny, i dětské, je vždycky přísnější a tyranštější, než vůbec může být nejpřísnější autorita jednotlivé osoby. Pohlédneme-li na tuto situaci očima jednotlivého dítěte, pak jeho šance vzbouřit se nebo podniknout něco na vlastní pěst, je prakticky nulová. Pak totiž nejde jen o značně nerovnou konfrontaci s osobou, která má nad dítětem absolutní převahu - tehdy se dítě přece jen může zaštítit solidaritou ostatních -, ale o situaci mnohem těžší: dítě se stává jedincem, který stojí tváří v tvář absolutní převaze většiny ostatních, a nemá tedy ex definitione žádnou šanci. Jen velmi málo dospělých je s to takovou situaci snášet, nesnášejí ji dokonce ani tehdy, neužívá-li se vnějšího násilí. Děti ji prostě nesnesou vůbec.
Jestliže se dítě vymanilo z autority dospělých, neznamená to, že dospělo k svobodě, spíše je vydáno mnohem hrozivější a opravdu tyranské autoritě, autoritě většiny. V každém případě je výsledek takový, že děti byly tak říkajíc ze světa dospělých vyhnány. Buď jsou vrženy zpět k sobě samým, anebo vydány tyranii své skupiny, jíž se vzhledem k početní převaze nemohou bránit, s níž jako děti nemohou rozumně diskutovat, z níž není úniku vzhledem k tomu, že svět dospělých se jim uzavřel. Dětskou reakcí na takový nátlak je konformismus nebo delikvence mladistvých a často směs obojího.
Hanna Arendtová: Mezi minulostí a budoucností, 2002. Z článku Krize vzdělávání a výchovvy, 1958.
