Článek
17. díl - předpoklady porozumění
Druhý základní předpoklad, který se stal v současné krizi problémem, se týká vyučování. Pedagogika se pod vlivem moderní psychologie a pragmatism stala vědou o tom, jak vyučovat obecně, bez ohledu na konkrétní učivo, jemuž se žáci mají naučit. V tomto kontextu myšlení je učitel prostě člověkem, který může vyučovat čemukoli. Je připravován na vyučování, a nikoli na to, aby ovládal určitý předmět. Takový přístup je, jak uvidíme vzápětí, přirozeně těsně spjat se základní představou o tom, co učení je. V posledních desetiletích mimo jiné způsobil, že se velice málo dbá, zvláště na veřejných školách, zda jsou učitelé ve svých předmětech dobře připraveni. Protože učitel vlastní předmět nemusí znát, dochází nezřídka k tomu, že jeho znalosti předčí třídu právě tak o jednu lekci. Střídavě z toho vyplývá, že studenti jsou odkázáni na vlastní schopnosti a přestává působit i nejlegitimnější zdroj authority učitele jako osoby, učitel je ten, kdo – ať už se chápe jakkoliv – pořád toho zná a umí víc než kterýkoli z žáků. A tak už nemůže existovat neautoritářský učitel, který by rád upustil od všech metod donucování, protože už nemůže spoléhat na vlastní autoritu.
Hannah Arendt, Mezi minulostí a budoucností, 2002. Text z kapitoly Krize výchovy a vzdělávání (1958).
