Článek
20. díl - předpoklady porozumění
Idea výchovy k demokracii má několik zdrojů:
a) Osvícenská tradice - pojetí občana jako autonomní bytosti, která rozumí zákonům, podílí se na správě věcí veřejných, nese odpovědnost. Vzdělání mělo vytvářet občany republiky.
b) Americký pragmatismus (Dewey) - John Dewey tvrdil, že škola má být laboratoří demokracie. Děti se mají učit demokracii tím, že ji zažívají, spolupracují, diskutují, rozhodují. To je velmi vlivná myšlenka 20. století.
c) Poválečný kontext - po zkušenosti totalit (nacismus, komunismus) vznikla obava: pokud nevychováme děti k demokracii, může se vrátit autoritářství. Výchova k demokracii byla chápána jako prevence totality.
d) Současná evropská politika - v dokumentech EU a Rady Evropy je: „demokratická kultura“, „občanské kompetence“, „participace“, „celoživotní učení.“ Zde už nejde jen o znalost systému, ale o postoj.
Co říká český školský zákon? Zákon 561/2004 Sb. (školský zákon) v § 2 stanoví cíle vzdělávání: škola má rozvíjet osobnost žáka, připravovat ho k odpovědnému občanství, vést k úctě k lidským právům, podporovat demokratické principy. Ano — škola podle zákona nejen vzdělává, ale i vychovává.
Jak má ale škola vychovávat? Historicky se rozlišuje: vzděláváním se rozumí předávání poznání a výchova představuje formování charakteru, postojů, hodnot. Moderní škola obojí spojuje, ale je zde napětí: rodina je primární místo výchovy, škola je veřejná instituce. Když škola vychovává, musí být velmi opatrná, aby nepřekročila hranici ideologického působení, nenahrazovala rodiče, nezneužívala svou autoritu.
Má smysl dávat známku z chování? Česká škola hodnotí i chování; známka z chování není známka z názorů, je hodnocením dodržování pravidel školy. Je to důležité rozlišení. Škola může hodnotit dodržování pravidel, respekt, kázeň. Nemůže hodnotit politický názor, světonázor, osobní přesvědčení.
Žák může mít jakýkoliv názor – liberální, konzervativní, náboženský, ateistický, levicový či pravicový. Škola však může hodnotit například, zda při diskusi neuráží spolužáky, zda nepoužívá násilný jazyk, zda respektuje pravidla dialogu.
Demokracie se učí procedurou, ne indoktrinací. Smyslem demokratické školy není vytvořit „správný názor“. Smyslem je naučit se, jak spolu mohou lidé s různými názory žít v jednom prostoru. To znamená učit argumentaci, práci s důkazy, kritické myšlení, respekt k menšině, pravidla veřejné diskuse. Demokracie není shoda názorů. Demokracie je procedura, jak zvládat nesouhlas.
Role školy je vytvářet most mezi soukromým a veřejným prostorem, protože škola stojí mezi dvěma světy: soukromým světem rodiny a identity, veřejným světem společnosti a pravidel. Jejím úkolem není tyto světy směšovat, ale učit přechod mezi nimi. Žák si může ponechat svůj názor – ale musí se naučit: jak jej formulovat, jak jej obhájit, jak přijmout nesouhlas.
Pozor: výchova k demokracii neznamená chápat demokracii jako metodu. Tím vzniká zmatek. Je rozdíl mezi:
a) Výchovou k demokracii, kdy dítě chápe principy, na kterých stojí ústava, umí argumentovat, respektuje pravidla. To je legitimní cíl.
b) V případě demokratizace školy se předpokládá, že žáci mají spolurozhodovat o obsahu, mohou relativizovat autoritu učitele, pravidla jsou předmětem vyjednávání.
Tady se dostáváme do problému. Demokracie je forma řízení společnosti dospělých. Škola je prostředí formace nezralých jedinců. Má být škola demokratická? Záleží, co tím myslíme. Demokratická ve smyslu: rovnost důstojnosti, zákaz ponižování, transparentní pravidla, možnost vyjádřit názor – pak ano. Demokratická ve smyslu: všichni rozhodují o všem, autorita je podezřelá, učivo je vyjednatelné – určitě ne.
Paradox současnosti spočívá v tom, že dítě má být vychováno k demokracii, ale k tomu potřebuje pevné hranice, jasnou autoritu, stabilní řád, strukturu. Demokracie předpokládá formovaného člověka, formace předpokládá asymetrii. To je napětí, které nelze odstranit, i když se o to mnozí dnes pokoušejí.
Představa výchovy k demokracii vychází z osvícenství, z amerického pragmatismu, z poválečné obrany proti totalitě. Česká škola podle zákona: vzdělává i vychovává, hodnotí chování, připravuje k odpovědnému občanství. Ale musí rozlišovat mezi hodnotovou výchovou k právnímu řádu a ideologickým formováním názorů. A především pochopit, že demokracie není metoda výuky. Je to cíl zralého občanství (podobně jako kompetence). Škola má vzdělávat mladého člověka,
ne simulovat parlament.
Jak poznáme, že je dítě již vychováno? Jak se tato výchova odráží na známce z chování? Známka z chování stojí na předpokladu, že veřejný prostor má pravidla, že jejich porušení má následky, že škola je model společnosti. Moderní individualismus tento předpoklad oslabuje, protože vzniká napětí mezi autonomií dítěte a veřejným řádem školy. Někdo by ji měl zpochybnit jako relikt autoritativního modelu. Nebo je to jakýsi nástroj veřejné odpovědnosti? Ano – pokud je používána správně.
Známka z chování se vlastně netýká chování, ale schopnosti dodržovat školní řád (resp. jej neporušovat), schopnost neporušovat pravidla, dodržovat kázeň. Je to nástroj sankce za opakované přestupky. Skutečný problém není ovšem samotná existence známky, ale nejasná hranice mezi chováním a názorem, nejednotnost mezi školami, absence jasného výkladu, co se hodnotí.
Faktem je, že známka z chování vznikla z představy školy jako formující instituce, kdy ve středověku a raném novověku byla škola součástí církevního řádu, jejím cílem bylo nejen učit, ale formovat ctnosti žáka, vést jej k poslušnosti, pracovitosti a kázni - to vše bylo považováno za podmínky vzdělání. Chování bylo nedílnou součástí hodnocení.
Otázka dnes stojí jinak: chce škola nést odpovědnost za veřejný řád, nebo jen poskytovat službu?
To je hlubší problém než samotná známka.
