Článek
Všechno to začíná už kolem 28. prosince, kdy se člověk při pokusu dopnout kalhoty poprvé vážně zamyslí nad svým životem. „Takhle to dál nejde,“ řekne si, zatímco si do pusy strká předposlední kousek vánočky. A tak vzniká Seznam. Ten velkolepý dokument, který by nám mohl závidět i Andrej Babiš ve svých nejlepších marketingových kampaních.
Předsevzetí číslo 1 zní vždycky: Budu cvičit. Fitness centra se na tento okamžik připravují s dravostí predátorů. Prvních čtrnáct dní v lednu jsou posilovny plné lidí s novými, ještě nepropocenými tričky a výrazem odsouzence k smrti. My všichni, co jsme tam vtrhli s lednovým nadšením, se vzájemně sledujeme a v duchu si říkáme: „Přežije ten vedle mě déle než do desátého?“ Pak přijde únor, stroje osiří, zůstane na nich jen prach a pár skalních nadšenců, a majitelé fitka si za naše nevyužité permanentky koupí nové auto. Krásný ekonomický koloběh.
Předsevzetí číslo 2: Budu šetřit. Tady se dostáváme k - ehm - politické satiře našeho běžného dne. Máme po volbách, Andrej slíbil, že se budeme mít líp, tak si lidé řeknou, že začnou hospodařit. Jenže šetření v Česku vypadá tak, že si koupíme v akci tři kila zlevněného bůčku, abychom „ušetřili“, a pak ty peníze utratíme za doplňky stravy na hubnutí, protože jsme předtím snědli tři kila bůčku. Pevně doufám, že ty slíbené peníze od vítěze voleb fakt nedorazí. Kdybychom totiž měli víc peněz, naše předsevzetí o šetření by padlo ještě dřív než první ranní mlha a v obchodech by se zase nedalo hnout. Chudoba je vlastně nejlepší dietní i úsporný plán.
Předsevzetí číslo 3: Omezím alkohol. Pro mě osobně je tohle největší výzva. Po mém prosincovém maratonu „Jeden dárek – jeden svařák“ se moje játra v lednu hlásí o slovo s intenzitou motorové pily. Moje metoda „léčby“ je ale opět specifická. Rozhodnu se, že budu pít jen o víkendech. Pak ale zjistím, že pondělí je vlastně malý pátek, úterý je kritický den, kdy se člověk musí odměnit za přežití, a ve středu už je vlastně skoro víkend. Výsledkem je, že moje játra se na mě dívají s hlubokým opovržením a já jim slibuji, že příští rok už fakt… fakt nekoupím tolik dárků.
Na předsevzetích je nejvtipnější ta víra, že s novým datem v kalendáři se z nás stanou noví lidé. Realita je ale taková, že jsme to pořád my – jen o dvě kila těžší, o pár tisíc chudší a s lehkou kocovinou. Ale tak je to v pořádku. Kdybychom všichni svá předsevzetí splnili, svět by byl plný nesnesitelných, štíhlých, bohatých a abstinujících lidí, se kterými by na večírku nebyla žádná řeč.
Takže se klidně vykašlete na běhání v mrazu a dojezte ty zbylé chlebíčky. Příští rok budou Vánoce i Silvestr úplně stejné, fronty budou stejně dlouhé a Andrejovy sliby stejně nereálné. Hlavní je to přežít ve zdraví a s humorem. A pokud možno s funkčními játry, aspoň do příštího adventu!
