Článek
Silvestrovské oslavy mají v české kotlině svou specifickou dramaturgii. Všechno to začíná už několik dní předem, kdy se v ulicích začínají ozývat první rány. To si místní mládež zkouší, jestli jí ty čínské petardy, které vypadají jako dynamitové patrony, skutečně utrhnou prst, nebo jen způsobí dočasnou hluchotu polovině obce. Náš pes v té době obvykle emigruje do koupelny za pračku a odmítá vyjít až do Tří králů.
Pak přijde ten slavný večer. Lidé se rozdělí na dvě skupiny. Ta první, ambicióznější, vyrazí do ulic nebo na hory. Mají na sobě flitry, v ruce sekt koupený samozřejmě v akci, a v očích odhodlání propařit noc. Druhá skupina (kam se s přibývajícími lety a klesající tolerancí k hluku řadím i já) zůstává doma. Naše strategie je jasná: připravit tolik chlebíčků, aby se pod nimi prohnul stůl, a sledovat v televizi estrády, které byly natočeny v době, kdy Karel Šíp ještě neměl šediny, a jejich hlavními celebritami byli (dnes již nestárnoucí, jak by řekl Petr Čtvrtníček) Vladimír Menšík a Karel Gott.
U těch chlebíčků bych se rád zastavil. Silvestrovský chlebíček je fascinující biologický druh. Musí na něm být vlašák, šunka srolovaná do ruličky, plátek vajíčka, který vypadá jako oko unaveného kyklopa, a ta nešťastná kyselá okurka, která se vám vždycky pokusí vyklouznout a přistát na nových kalhotách. Sníst patnáct chlebíčků během tří hodin je v podstatě národní sport, za který by se měly dávat olympijské medaile, nebo aspoň slevové kupony na žlučníkové kapky.
A pak je tu to pověstné „čekání na půlnoc“. Kolem jedenácté večer už polovina osazenstva bojuje s mikrospánkem vyvolaným kombinací majonézy a televize. Ale musíte vydržet! Protože v noci se přece dějí ty zázraky. Třeba ten, že po půlnoci budeme mít ty slíbené peníze od Andreje, co vyhrál volby. No, ruku na srdce, dárky nám pod stromeček nedal a na Silvestra nám taky nepřiplatí, ale lidem to nevadí. Sliby se mají slibovat a chlebíčky mají chutnat. Kdyby nám ty peníze náhodou opravdu dal, lidi by nakoupili tolik rachejtlí, že by se Praha o půlnoci pravděpodobně odlepila od zemského povrchu a zamířila na oběžnou dráhu. Takhle aspoň zůstaneme nohama na zemi, i když se ta země bude trochu motat.
Moje osobní strategie pro přežití Silvestra je podobná té předvánoční, jen s drobnou modifikací. Místo úprku z obchodu praktikuji „Útěk na balkon“. Pokaždé, když v televizi začne hrát Michal David nebo když se diskuse u stolu stočí k politice, vyjdu ven, zapálím si prskavku a dám si preventivní doušek „vyprošťováku“ už v předstihu. S tímto přístupem je sice ranní kocovina nevyhnutelná, ale aspoň máte pocit, že jste ten rok vyprovodili s důstojností člověka, který ví, že játra jsou sice jen jedna, ale vzpomínky na dobře namazaný chlebíček jsou věčné.
Takže, až se bude blížit půlnoc a vy budete s pohárkem v ruce sledovat, jak soused odnaproti odpaluje baterii raket s názvem „Apokalypsa 3000“, vzpomeňte si na mě. Budu pravděpodobně usínat v křesle s troskami vlašáku na bradě, spokojený, že další rok je za námi a ten příští… ten příští bude úplně stejný. A díkybohu za to!
