Článek
Vstoupit v těchto dnech do libovolného hypermarketu vyžaduje buď pokročilý výcvik v jednotkách rychlého nasazení, nebo čerstvou lobotomii. Hned u vchodu vás zasáhne vlna horka z přetopených prostor, která se mísí s pachem levného skořicového parfému a čirého zoufalství. Fronty na košíky připomínají fronty na banány v roce 1986, s tím rozdílem, že tehdy lidé aspoň věděli, na co čekají. Dnes stojí nekonečný had lidí u samoobslužných pokladen jen proto, aby jim stroj po pěti minutách oznámil: „Vložte zboží do tašky! Volejte obsluhu! Život nemá smysl!“
Fascinuje mě jedna věc: ten neuvěřitelný rozdíl mezi tím, co slyšíte v tramvaji, a tím, co vidíte u pokladen. Celý rok poslouchám, jak je všechno drahé, jak inflace sežrala úspory a jak lidé nemají ani na slanou vodu. Pak ale přijde polovina prosince a ti samí lidé, kteří v říjnu ronili slzy nad cenou másla, najednou s výrazem šíleného drancovníka cpou do vozíků třetí televizi, čtyři sady nerezových hrnců a mluvicího plastového jelena, který zpívá koledy v mandarínštině.
Možná za to může ten čerstvý volební výsledek. Máme po volbách, vyhrál to zase po čase Andrej a lidem v kampani nasliboval hory doly, včetně toho, že jim do kapes přisype nějakou tu korunu. Tak lidé zřejmě nakupují na dluh budoucích slibů. Já jsem ale v klidu. Pevně věřím, že jim Andrej stejně nic nedá – a ruku na srdce, je to vlastně dobře.
Představte si tu apokalypsu, kdyby lidé ty slíbené peníze skutečně dostali! Pokud jsou obchody totálně nesnesitelné už teď, kdy lidé údajně „nemají peníze“, v momentě, kdy by skutečně zbohatli, museli bychom do nákupních center vtrhnout s tanky, abychom si vybojovali aspoň balicí papír. Buďme tedy vděční za nesplněné sliby; jsou to vlastně takové preventivní brzdy proti totálnímu dopravnímu kolapsu v uličkách s elektronikou. Příští rok to bude úplně stejné a já jsem za tu stabilitu vděčný.
Já osobně jsem na tento předvánoční teror vyvinul speciální strategii přežití. Říkám jí „Metoda jednoho dárku a jednoho úniku“. Spočívá v tom, že se po dvouhodinové psychické přípravě odvážím do útrob obchodního domu. S očima upřenýma do země (abych neviděl ty hromady zbytečností) se probojuji k regálu, popadnu první věc, která vypadá jako dárek (loni to byla sada šroubováků pro babičku, byla nadšená, fakt), vystojím důlek ve frontě, zaplatím a v mírném šoku prchám k nejbližšímu východu.
Můj úkryt je jasný: dřevěný stánek s nápisem „Svařené víno“. Tam, v bezpečí mezi lidmi, kteří už také rezignovali na smysl Vánoc, léčím své pocuchané nervy horkým mokem nejasného složení. Problém je v tom, že moje rodina je poměrně početná. Při mém tempu – jeden nákup, jeden útěk, jeden svařák – se nákupní seznam pro dvanáct lidí stává zátěžovým testem nejen pro mou peněženku, ale hlavně pro můj vnitřní metabolismus.
Zatímco moji příbuzní pod stromečkem najdou krásně zabalené balíčky, já tam pravděpodobně budu sedět s výrazem člověka, který právě přežil pochod přes Saharu, a v kapse budu mít žádanku na nová játra. Je to zkrátka zdraví nebezpečný koníček. Ale co bych pro ty Vánoce neudělal, že? Hlavně že jsou ty svátky klidu a míru… tak na zdraví a ať ty fronty příští rok nejsou delší!
