Článek
Modelovým příkladem může být Charta 77. Skoro nikdo kromě těch, kteří ji podepsali, a naopak pár komunistických hlavounů ji nečetl, přesto se k ní vyjadřovaly, či musely vyjadřovat, tisíce lidí. Přesněji - odsoudit ji. Vědělo se jen, že je to jakýsi „pamflet“, který dali dohromady a podepsali jacísi „ztroskotanci a samozvanci“ a celé podpisové vlně později známé jako Anticharta to muselo stačit.
Podobné to v naší generaci bylo se spoustou zpěváků nebo kapel. Existovala tu dvě hudební vydavatelství, která tu a tam, párkrát do roka, zpřístupnila prostřednictvím licenčních vydání, západní hudbu (samozřejmě jen tu ideologicky prověřenou) zdejším fanouškům: český Supraphon a slovenský Opus. Třetí vydavatelství, Panton, vydávalo jen domácí (tu a tam ale opravdu zajímavou a dodnes úctyhodnou) tvorbu.
Bylo ale nemyslitelné, aby se na značkách Supraphonu nebo Opusu objevovaly kapely příliš tvrdé, příliš avantgardní, příliš textově balancující na hraně kritiky (ta z levicových pozic samozřejmě povolena byla), a také takové, které „nějak vypadaly“. Tedy měly výraznou, zapamatovatelnou image, která rozhodně v ničem neodpovídala představám komunistických soudruhů o správném mladém občanovi socialistického státu.
Moji generaci tak například zcela absurdním způsobem poznamenala americká skupina Kiss, která hrála od roku 1973 a v sedmdesátých a osmdesátých letech byla velmi slavná všude ve svobodných poměrech. A byla slavná i u nás, přestože jí u nás nikdy žádné album nevyšlo a skoro bych se vsadil, že žádnou její písničku žádná československá rozhlasová stanice nikdy nezahrála.
Čím tedy byli „Kissáci“, jak jsme jim tehdy říkali, tolik známí a populární? Svými fotografiemi. Ty se získávaly tak, že někdo, kdo měl přístup k západoněmeckému časopisu Bravo, řečenému „Bravíčko“, jejich fotografie, které ve své době nechyběly snad v žádném čísle (protože hlavní cílovou skupinou „Kissáků“ na západě byli teenageři), přefotil fotoaparátem, vyvolal, namnožil - a pak se staly zdrojem dobrého kšeftu.
Ve třídách na základní škole se tehdy vyměňovalo leccos. Ne, že by se nic nekupovalo mezi žáky za peníze, ale ty byly až v poslední řadě, až když už dotyčný neměl co atraktivního do směnného obchodu nabídnout. Osobně si pamatuju, že jsem za jednu fotku „Kissáků“ dokonce obětoval „angličáka“ - to bylo označení pro kovové modely autíček britské značky Matchbox, které patřily k nejcennějším hračkám, které kluk na základce mohl mít, a rodiče nám je mohli jedině přivézt ze Západu nebo koupit v obchodě jménem Tuzex, ve kterém se prodávalo za valuty či tzv. bony.
Kiss
Fotografie „Kissáků“ byly různé: stylizované, studiové, z koncertních šaten a samozřejmě z pódií při vystoupení. Cenné obzvlášť byly ty, ve kterých prováděla kapela některé ze svých parádních kousků, jako bylo chrlení umělé krve z úst nebo střílení z kytar. Nejdrahocennějším artefaktem pak byla fotografie, kde se Kiss naklánějí nad zcela nahou ženou - pro většinu z nás to nejspíš v tom věku byla první nahá žena, kterou jsme kdy viděli.
A teď ten paradox: nikdo z nás nikdy neslyšel ani notu jediné písničky skupiny Kiss. Jen jsme si představovali, jak to asi zní, jak to musí být tvrdá hudba, daleko tvrdší než jediné dvě tehdy povolené a v televizi a rádiu pouštěné kapely Olympic a Katapult. O to větší zklamání přišlo, když člověk potom po sametové revoluci skutečné Kiss opravdu slyšel a zjistil, že je to vlastně jen jakýsi za metalovou image převlečený popík.
Nicméně patřilo k dobrému tónu mít aspoň jednu fotku „Kissáků“. Maminky nám zpravidla „takový hnus“ nedovolily vylepovat na zdi dětských pokojíčků, takže jsme je měli vložené třeba v žákovské knížce - jen bylo potřeba takovou fotku pohotově vyndat ve chvíli, kdy žákajdu člověk nesl soudružce učitelce, třeba kvůli psaní poznámky.
Taky byla nepsaná povinnost členy kapely znát nejen jménem, ale také umět pojmenovat jejich masky, tedy ty hororové a sci-fi postavičky, které muzikanti ztělesňovali. Takže jsme věděli, že Gene Simmons hraje na „basici“ (byl to můj největší oblíbenec, už kvůli dlouhému jazyku, který neustále vyplazoval a vyprávělo se, že ho má pojištěný na milion dolarů, což samozřejmě bylo součástí kapelového mýtu), Ace Frehley „sólici“, Paul Stanley „doprovodku“, a Peter Criss „škopky“.
Gene Simmons
Simmons hrál roli „Demon“, Stanley „Starchild“, Frehley „Spaceman“ a Criss „Catman“. Důležité je poznamenat, že jsme samozřejmě všechna tato jména znali, ale netušili, jak je číst, na běžné základní škole jako byla ta naše se nevyučoval jiný cizí jazyk než ruština, a tak jsme četli jména svých idolů tak, jak se psala: gene simons, ace frehley atd.
Je to vzpomínka dávno zasutá v paměti. Je tak trochu podobná vyprávění absolventů základní vojenské služby za komunismu, kdy milosrdná paměť odfiltruje všudypřítomnou buzeraci a bolševické manýry velitelů, a starší chlápci se trumfují v prezentaci vtipných a chlapáckých historek. Když se ale nad tím zamyslím dnes, nejenže nechci, aby na moje děti řval nějaký uvědomělý lampasák, ale taky aby si nemusely jen domýšlet, jak asi může znít hudba kapely, od které mají jen drahocennou fotografii.
Zdroje:
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/ceskoslovensko-charta-77-propaganda-komunismus-rude-pravo-ztroskotanci-a_2201120911_btk
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kiss
