Článek
Existuje zvláštní literární žánr, který by se dal nazvat normalizační selankou. Stačí vzít ušmudlanou Škodu 105, do kufru naskládat zavařené sklenice s vepřovým ve vlastní šťávě, přihodit štangli vysočiny a vyrazit na jih. V novodobých sentimentálních vzpomínkách se pak taková cesta k Jadranu promění v téměř mystickou pouť generace, která sice žila za ostnatým drátem, ale zato měla „velké srdce“ a uměla se „radovat z maličkostí“.
V textu Socialistická dovolená v Jugoslávii: řízky, moře a hříchy normalizace, který napsal(a) na Médiu autor(ka) říkající si Doubleday, se nám dostává právě takového „nostalgického pohlazení“. Dozvídáme se, že svět byl jednodušší, dovolená nebyla bezduchým komerčním produktem, ale opravdovým dobrodružstvím, rodina držela pospolu a štěstí se neměřilo počtem hotelových hvězdiček. Člověku by až ukápla slza dojetí, kdyby se mu do té idyly nepletla paměť a elementární logika.
V prvé řadě je dobré si bez růžových brýlí připomenout, proč se vlastně celá ta motoristická anabáze odehrávala. Nebyla to romantická volba svobodných dobrodruhů, ale holá z nouze ctnost. Za železnou oponou se zkrátka jinam než do hrstky povolených socialistických destinací jet nedalo. A i ten vytoužený Jadran visel na tenkém vlásku devizového příslibu a libovůle úředníků. Idealizovat si zpětně dobu tím, že z ní vědomě odfiltrujeme všudypřítomné ponižování, strach a nesvobodu, a ponecháme si jen šumění vln a vůni borovic, je absurdní ukázka selektivní amnézie.
Korunním klenotem této nostalgie bývá posvátný řízek v alobalu. Autor(ka) v něm spatřuje symbol rodinné pospolitosti a skromnosti, leč při střízlivém pohledu jde spíše o dokonalý pomník českého maloměšťáctví. Ta slavná zásoba řízků, paštik a zavařenin totiž nevypovídala o ničem jiném než o hluboce zakořeněné provinční nedůvěře k čemukoliv cizímu.
Proč bychom proboha v cizině ochutnávali místní ryby, pljeskavici nebo nedejbože jehněčí, když máme doma poctivou vepřovou krkovici? Proč bychom tamním domorodcům nechávali těžce uškudlené dináry za jídlo, když si můžeme v kempu na dvouplotýnkovém vařiči ohřát lečo z plechovky? Doma přece přesně víme, z čeho to je, jak to chutná, a hlavně nás nikdo neošidí. Experimentovat s neznámými chutěmi? Chraň bůh! Raději si povezeme kousek svého obýváku a svého strachu z neznáma až na pláž v Makarské.
Podobně úsměvná je i teze, že šlo o kolektivní zkušenost generace, která se naučila radovat z maličkostí. Jistě, když člověk žije léta v šedi, bez možnosti volby a pod neustálým dohledem, rozklepe se mu brada štěstím i nad douškem zahraničního toniku nebo pohledem na moře. Ta radost však nepramenila z nějaké vyšší duchovní vyzrálosti národa, ale z faktu, že lidé na dva týdny unikli někam, kde byl kriminální režim o něco volnější než doma.
A i tam šlo stále o socialistický stát pod taktovkou maršála Tita resp. jeho následovníků, kde nad vámi visela bdělá ruka místní bezpečnosti. Schopnost radovat se z maličkostí navíc vůbec nesouvisí s politickým zřízením. Je to otázka vnitřního nastavení každého jednotlivce – optimistický člověk se dokáže radovat z ranní kávy za jakéhokoliv režimu, zatímco věčný prudič bude otrávený i v pětihvězdičkovém resortu na Maledivách.
A tvrzení, že svět byl tehdy jednodušší? Bezpochyby byl. Svět ve vězení je také nesmírně jednoduchý. Nemusíte se o ničem rozhodovat, všechno máte předem nalinkované, budíček, oběd, večerka, žádná složitá dilemata. Svoboda je naopak komplikovaná, vyžaduje zodpovědnost a nutí člověka volit.
Stejně tak báchorka o tom, že dovolená byla dobrodružstvím, nikoli produktem. Copak dnes někdo někomu brání sbalit batoh, stan, sednout do vlaku nebo se postavit na výpadovku na stop a vyrazit na vlastní pěst do hor? To, že někdo dnes bezmyšlenkovitě volí all-inclusive zájezd s cestovkou, je jeho svobodná volba, nikoli diktát doby. Ani rodinná pospolitost nebyla vynálezem normalizačních kempů; zda chce rodina trávit čas společně a povídat si, závisí na vztazích uvnitř rodiny, nikoli na tom, zda venku vládne Gustav Husák nebo liberální demokracie.
Vrcholem celé nostalgické konstrukce je pak morální ponaučení, že se tehdy štěstí neměřilo počtem hvězdiček, ale počtem prožitků. Pisatel(ka) by možná udělal(a) nejlépe, kdyby vykoukl(a) ze své vlastní sociální bubliny. Pokud má pocit, že dnešní svět měří hodnotu života jen podle luxusu v hotelovém katalogu, vypovídá to spíše o jeho(jím) vlastním okolí.
Kolem nás existují tisíce lidí, kteří své štěstí měří úplně jinak – v kontextu trávení dovolené třeba počtem zdolaných vrcholů, objevených zapadlých koutů planety, hloubkou rozhovorů s domorodci, chutí cizokrajných jídel, nádherou navštívených galerií a muzeí, nebo jen prostým klidem pod širákem. Rozdíl je jen v tom, že dnes si ten svůj způsob můžeme svobodně vybrat. A k tomu, abychom prožili skutečné dobrodružství, už naštěstí nepotřebujeme kádrový posudek ani kufr nacpaný zatuchlým alobalem.
