Článek
Celý příběh začal v roce 1954 hluboko ve venezuelském vnitrozemí. Původní skladba se jmenovala Los garceros, což v překladu znamená místa, kde hnízdí volavky. Jejím autorem byl fenomenální venezuelský harfeník Juan Vicente Torrealba, který ji složil v rytmu joropo, typickém pro tamní savany. Původní text básníka Germána Fleitase Beroese byl melancholickou oslavou přírody, kde let bílých volavek nad řekou sloužil jako metafora pro myšlenky zamilovaného člověka.
Cesta k budoucímu českému hitu vedla přes Francii. V roce 1965 se melodie chopil šansoniér Hugues Aufray, který hledal repertoár pro svůj specifický styl kombinující folk a skiffle. Skladbu přejmenoval na Le Rossignol Anglais (Anglický slavík) a doprovázel se při jejím zpěvu na autoharfu. Což je zejména v Americe zdomácnělý druh citery s klávesami, které umožňují hrát akordy.
Právě u Aufraye došlo k zásadnímu tematickému posunu. Textař Pierre Delanoë zcela opustil venezuelské volavky a do písně vnesl motiv unaveného poutníka, který v Madridu hledá útočiště u krásné dívky a slibuje jí za nocleh (s poměrně explicitním podtextem) své písně. Refrén o tom, že slavík má zpívat tři sloky španělsky a zbytek anglicky, dal písni její jméno.
V roce 1967 se skladba dostala k Waldemaru Matuškovi a jeho dvornímu textaři Ivo Fischerovi. Fischer zahraniční texty nepřekládal, zpravidla přicházel se zcela vlastním příběhem, který byl originálem jen inspirován. Fischer totiž tvrdil, že doslovný překlad by českého posluchače nebavil.
Namísto poutníka hledajícího postel tak legendární textař, jenž napsal slova k řadě Matuškových největších hitů, stvořil snovou vizi Madridu jako symbolu dálky a vnitřní svobody. Obrazy sluncem zalitých ulic a bohémského života v nich byly pro lidi v tehdejším Československu zadrátovaném železnou oponou nejspíš nesmírně lákavé.
Matuškova interpretace dodala písni jeho typické mužné charisma a temperament. Zatímco Aufray zpíval s folkovou lehkostí, Matuška podal Slavíky jako manifest člověka, který po divokém životě „zmoudřel stranou od lidí“ a nachází uspokojení v tichu, nicméně ikonickou sklenici vína si stejně neodpustí.
Skladba se stala nejlépe hodnocenou písní v odborném časopise Melodie, kde od kritiků získala čtyři hvězdičky z pěti možných. Matuška následně v roce 1967 získal svého druhého Zlatého slavíka a píseň se stala nedílnou součástí každého táborového ohně, ale také musela jaksi povinně zaznít na každém zpěvákově koncertě.
Dramatický zlom přišel v roce 1986, kdy Waldemar Matuška emigroval do USA. Režim samozřejmě zareagoval zákazem jeho nahrávek a vymazáním jeho jména z médií. Píseň se však spolu se svým interpretem k posluchačům vrátila hned po revoluci. Matuška ji zpíval na většině svých koncertů a když Matuška hrál v roce 2002 na rockovém festivalu v Trutnově, svůj blok právě Slavíky z Madridu zahajoval. Zpívaly je s ním tisíce nadšených vlasatých rockerů.
Dojemnou tečkou za příběhem písničky byla návštěva Huguese Aufraye v Brně v roce 2006. Původní autor francouzské verze byl v šoku z toho, že v Česku umí jeho skladbu zazpívat téměř každý, zatímco on už ji „málem zapomněl“ a z běžného repertoáru ji prakticky vyřadil. Tehdy pronesl slova o tom, že největší radostí hudebníka je zjištění, že mu píseň „utekla“ a už patří jen lidem, publiku. Slavíci z Madridu jsou tohoto zlidovění dokonalým důkazem.
Zdroje:
https://de.wikipedia.org/wiki/Le_rossignol_anglais
https://www.ireport.cz/clanky/pribeh-cz-hitu/pribeh-ceskeho-hitu-waldemar-matuska-slavici-z-madridu
https://news.headliner.cz/novinky/textari-ivo-fischer-slavna-slova-pro-Waldemara
https://cs.wikipedia.org/wiki/Waldemar_Matu%C5%A1ka
https://songcrafters.org/forum/index.php?topic=33091.0
https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/aufray-hugues/le-rossignol-anglais-562923
https://cs.wikipedia.org/wiki/Autoharfa
https://cesky.radio.cz/o-popularite-slaviku-z-madridu-jsem-nevedel-rika-autor-pisne-8481475
