Článek
Jsem učitelka II. stupně školství a zároveň speciální pedagog. Nyní jsem v důchodu. Zažila jsem výuku v malotřídkách, výuku dětí v nemocnicích i práci v pedagogicko-psychologické poradně. Mohu tak snad posoudit činnost dnešních pedagogů.
Myslím si, že většina učitelů dělá svou práci s pochopením pro individuality jednotlivých žáků. Musí ale také myslet na celý kolektiv dané třídy. Dokážou hodiny přizpůsobit a oživit, což vyžaduje důkladnou přípravu na každou vyučovací hodinu. Většinou se učitelé připravují svědomitě. Nemají to ale v dnešní době jednoduché. Ve třídách se mísí žáci s dobrým nadáním, ale i žáci se speciálními potřebami. Často je při výuce přítomen i asistent pedagoga. Původně se zamýšlelo, že bude pomáhat jednotlivému dítěti, což se v praxi přestalo dodržovat. Asistent pomáhá, kde je potřeba. Ve třídě se tak pohybuje další osoba. Existuje možnost výuky ve skupinkách. Jak je ale utvořit? Pokud pracují ve skupince žáci různého intelektu, mohou si vzájemně vypomáhat. Ale co když se někdo tzv. „veze“?
Organizace hodin je náročná. Vyučující na I. stupni základních škol si mohou hodiny o něco lépe přizpůsobovat, bývají se třídou v delších časových úsecích, často s dětmi postupují i v jednotlivých ročnících, rozumí jednotlivcům.
Na II. stupni základního školství se učitel pohybuje při výuce mezi různými třídami (ročníky) a předměty, které vyučuje. Je to velmi únavné, musí být neustále v dobré psychické pohotovosti. Děti dokážou každou nesrovnalost vycítit a využít ve svůj prospěch. Vyučující si mezi jednotlivými hodinami neodpočinou. Přestávky jsou krátké. Ve velkých školách bývají dlouhé chodby, hodně se i naběhá. Ne každý učitel je mladý. Ti začínající často po nějaké době odcházejí nejenom kvůli penězům, ale uplatní se ve svém oboru i jinde. Někdy je to i pro nedostatek učitelských schopností. Pedagogické fakulty přijímají studenty na základě oborových předmětů, schopnost vyučovat se pozná až v praxi. Myslím si, že i té je prozatím v osnovách nedostatek.
A teď k tomu všemu musíte připojit administrativu, třídnictví, inkluzi u jednotlivých žáků, třídní schůzky nebo pohovory s rodiči, třídnické hodiny se žáky, doučování nejen před přijímacími zkouškami atd.
Rodiče chtějí pro své děti to nejlepší, proto je takový nátlak na různé typy gymnázií. Jejich děti se v případě přijetí vyhnou třídám s nepřizpůsobivými žáky nebo třídám s inkluzivními žáky. Stává se totiž, že se vyučující věnují více dětem, které nestíhají. Ne vždy je ve třídě přítomen asistent. Nadaní žáci se mohou nudit a zlobí.
Velkou chybou je, že naše školství začalo nadužívat inkluzivitu na úkor speciálního školství. Žák s IQ kolem 70 nemůže dobře v běžné škole prospívat a zhoršuje se to s vyššími ročníky. Žák se špatným sluchem nebo zrakem potřebuje speciální pomůcky atd. Zažila jsem rodiče, kteří na doporučení poraden nebrali ohled. Nešlo jen o zařazení do speciálního školství, ale i o odklady nástupu do první třídy nebo neúměrné požadavky na zařízení školy.
Neodsuzujme tedy školství, dělá, co může. Časté změny v nařízeních a organizačních pokynech nebývají vždy dobře promyšlené. Mnozí dospělí si jistě pamatují třeba na tzv. „množiny“ v matematice a jiné výmysly, které byly v tichosti zrušeny. Ono se vždy časem ukáže, co je dobré a co ne.
