Článek
Titulek článku O ředitelích školy mají rozhodovat i žáci na Seznam Zprávách je samozřejmě trochu přibarvený. Když pominu, že už se to vlastně klidně dít může, tak je logicky titulek jen okrajovou částí celého článku. Pojďme se podívat na celý problém trochu jiným okem.
Na celý problém jsem narazil přes jeden bulvár, který je potřeba brát vždy trochu s rezervou. Takže jsem si přečetl i jiné zdroje. Celá tahle „revoluce“ totiž není ani takovou revolucí, jak by se zdálo. Ony školské rady už na spoustě škol existují. Jejich fungování je ovšem ve většině případů dost na pováženou, což nemá nějak zvláštní důvod. Většinu lidí to prostě jen nezajímá.
Jan Ámos Komenský velmi pravděpodobně posledních 150 let rotuje v hrobě prakticky neustále, jelikož jeho rodná země úplně opustila koncept Školy hrou ve prospěch „prostě poslouchej!“ Zeptejte se sami sebe, nebo třeba svých dětí, proč vlastně na začátku hodiny vstávají. Asi nikdo neodpoví, že to má původ ve vojenském „POZOR!“ A i když jsem se to u svých žáků na střední škole snažil odbourat, mají to tak zaryté pod kůží, že nikdo nevstal až po nějakých 2 letech studia.
Chceme mít z mladých lidí odpovědné lidi, kteří se zajímají o své okolí. Kromě toho, že taková výchova začíná v rodině, je naprosto nezbytné pěstovat zodpovědnost i ve škole. Naštěstí nám během posledních 5 až 10 let (díky rozvázání rukou ředitelů a učitelů s příchodem RVP v roce 2004) vznikají zajímavé vzdělávací systémy, které děti již od školky vedou k osobní odpovědnosti. Není pak lepší způsob veden í k odpovědnosti právě tím, že do fungování prostředí, ve kterém se nacházím, zapojím všechny zúčastněné.
V článku padaly argumenty od učitelů o tom, že děti nejsou dostatečně vyzrálé, aby mohly spolurozhodovat o rozpočtu apod. Já se ale ptám, kdy vyzrálé budou, když je do součinnosti nezapojíme? Není právě praxe nejvhodnější způsob, jak na tyto skutečnosti žáky připravit? Žáci navíc v rámci školských rad nemají nějakou dominanci, ale stejnou váhu hlasu jako zřizovatel či učitelé.
Dokážu porozumět argumentu, že na některých školách je to nemyslitelné. Mohu s čistým svědomím napsat, že i na škole, kde jsem působil já, by to mohlo být velmi problematické zejména z důvodu převahy emocí nad racionálním uvažováním. I tento argument ale je vyvážen spravedlivým rozdělením hlasů mezi všechny zástupce ve školské radě (a žáci pak mají váhu hlasu v poměru 1/3).
Celá novinka tedy není nijak revoluční, jak by se mohlo zdát. Naopak je nutné mnohem více informovat o již fungujících orgánech, o kterých vlastně žáci a rodiče často nic neví. Pokud se více všichni zúčastnění zapojí do fungování prostředí, ve kterém se nacházejí, pak možná lépe budou přijímat odpovědnost za své chování, racionálně a kriticky uvažovat nad sebou a svým okolím a možná, že to povede i k mnohem aktivnější občanské společnosti, která nemá věci tzv. „na salámu“.
