Článek
Asi před měsícem jsem tady na Médiu začal psát. V první řadě proto, že si chci procvičovat schopnost strukturovat a formulovat myšlenky a v druhé řadě proto, že je to poměrně zajímavý prostor pro vyjádření nějakého přesvědčení. Samozřejmě, píšu pod pseudonymem, ale to je trochu podstata internetu a možnost se vyjadřovat možná maličko svobodněji než pod vlastním jménem.
Další důvod, proč jsem začal psát zrovna tady na Médiu, je i ten, že mám za sebou nějaké neúspěšné pokusy o psaní blogů. Vždycky jsem měl chuť nějaký blog začít psát a vydrželo mi to měsíc, max. dva. V covidu jsem vydržel psát snad půl roku. Když jsem teď při psaní článků přemýšlel, jak je to možné (protože tady mám jen za měsíc publikovaných snad deset článků, z toho dva se objevily na hlavní stránce Seznamu a další rozepsané, nebo navržené osnovy), dospěl jsem ke zjištění, že předchozí pokusy nevyšly zejména kvůli absenci zpětné vazby.
Hned první článek, který jsem zde publikoval byl zveřejněn na hlavní stránce, což mne v první řadě dost namotivovalo (aktuálně má nějakých 4,5 tisíce přečtení, což je číslo, na které jsem se snad nikdy předtím nedostal u jednoho článku), ale zejména lidé začali tento článek komentovat a dávat mi tak zpětnou vazbu. Některá byla přínosná, jiná nikoli. Přesto jsem se rozhodl, že na žádný komentář tady nebudu reagovat jiným komentářem, ani komentáře nějakým způsobem moderovat apod., a to kvůli vlastní psychice a času.
Každý komentář mi něco dal a o každém jsem přemýšlel. Přeci jenom, jsem jen člověk (navíc jen jeden) a nikdy nedohlédnu všech možností a neobsáhnu všechny úhly pohledu. Kdybych toho chtěl docílit, velmi pravděpodobně takovému článku věnuji několik let a tím pádem by ztratil na atraktivitě a aktuálnosti. Ale možná by byl úplnější.
Druhý článek, který se zobrazil (a možná ještě zobrazuje) na hlavní stránce Seznamu, je ještě trochu jiný (i když má podobný počet přečtení). Když jsem četl úžasnou a velmi čtivou publikaci Dějiny ekonomického myšlení od pana Holmana, zmínil tam hezký fakt, že jestli je v historii ekonomie jméno, které by vyvolávalo spoustu emocí (kladných či negativních), je to rozhodně Marx. U nás v ČR jsou taková slova určitě dvě - Babiš a Agrofert. Tímto nechci dávat na roveň Marxe a Babiše (to by se Marx tak otáčel v hrobě, až by z něj vyskočil), ale ta úměra o vyvolávání emocí nejspíš sedí. V tomto článku, který se věnoval tématu másla a potažmo trhu s mlékem, se totiž logicky Agrofert vyskytnul několikrát.
A právě Agrofert (mimo jiné) vyvolal řadu emocí v komentářích. Přitom se nejednalo o nic jiného než souhrn základních faktů o rozdělení na trhu mléka a trzích výrobního řetězce másla. To, že je tam Agrofert, je přeci neoddiskutovatelný fakt. Nakonec v tom článku ani Agrofert nepovažuji za to nejnebezpečnější. V článku je aplikována ekonomická teorie (která není nikterak nová) na konkrétním příkladu vymezeného trhu a problému oligopolu. Samozřejmě, už jen skutečnost, že se tam slovo Agrofert vyskytlo, dostává automaticky politický nádech. A politika vyvolává vlastně velmi podobné rozbroje (bohužel i v rodinách) jako třeba náboženství nebo peníze. V článku se o náboženství nepíše, ale role peněz a cen je v celé analýze samozřejmě nepopiratelná - možná proto tolik emocí.
Co mne ale trochu zaráží, je, že několik komentářů reaguje na to, že bych snad mohl být jakousi „loutkou“. Už se mi to stalo jednou, když jsem se před několika lety poměrně hlasitě vyjadřoval k nefungování dílčích věcí jednoho festivalu (což nakonec neslo ovoce, protože teď ten festival funguje velmi dobře). Přijde mi, že často vstupujeme podvědomě do diskuze s tím, že „tohle je jen hlásná trouba někoho“. Ano, téma supermarketů (potažmo jejich obhajoby) je velmi silně spjato s panem Prouzou, prezidentem Svazu obchodu a cestovního ruchu. Jenže ani taková obhajoba v článku psaná nebyla, byla tam pouze aplikace moderní ekonomické teorie na konkrétní praktickou oblast.
Všichni chtějí mít na něco názor. A to je v pořádku. Měli bychom se zamyslet, a hlavně připustit, že i ostatní mají stejnou myšlenku. Ano, může se stát, že názor a argumentace někoho jiného můžou být výrazně odlišné od toho našeho. Je potřeba si připustit možnost, že má opravdu diskutující jiný náhled na věc. Rozumím tomu, že ve chvíli, kdy může v někom určité slovo evokovat politický kontext, je oddělení emocí náročné. Je ale potřeba si připustit, že je vysoce pravděpodobné, že v zemi, kde žije přes 10 milionů lidí, dojdou dva různí lidé k podobným závěrům. Nemusí to pak nutně znamenat, že jeden je „agent“ toho druhého.
Asi nejznámější analogie je zaregistrování patentu telefonu. Registrovaným vynálezcem je nakonec Skot Alexander Graham Bell. Ovšem prakticky v totožnou dobu (možná s rozdílem hodin) se ke stejnému patentu přihlašoval i Američan Elisha Gray. Oba v rámci svých profesí a výzkumů dospěli k velmi podobným výsledkům, a to žili na dvou různých kontinentech.
Je trochu s podivem, že takový přístup stále nemáme. Ano, oháníme se pluralitou názorů, ale vlastně samotný koncept takové plurality nejsme schopni plně uchopit. I já občas přistupuji k článkům s tímto předsudkem, ale snažím se ho sám odstraňovat a přijmout skutečnost, že ten druhý evidentně došel ke stejným (nebo jiným) závěrům nezávisle na někom třetím. V dnešní době dezinformací a informačního šumu je to složité. Ale dá se začít jednoduchým krokem. Oprostit se od toho, že nám „někdo něco vnucuje“. Tím, že někdo vyjádří nějaký názor, který navíc dokáže logicky vyargumentovat, nám může přinést pouze další pohled na určitou situaci. Ale prakticky nikdy to dnes nebude vnucování toho konkrétního názoru. Když se oprostíme od tohoto, bude se nám všem diskutovat mnohem lépe.
