Článek
Hlavně z něho nesmím udělat velkého hrdinu, říkal jsem si na začátku vyprávění. Hlavní postavou je Karel, kterému patří několik firem po republice (přesněji společností) a pro vaši představu si na zahradě, jejíž součástí je les, louka, pole a rybník, postavil srub za tolik, za kolik si normální člověk koupí byt ve městě a kolo si nedávno koupil za víc, než se dá pořídit nové auto. Záměrně neuvedeme jeho celé jméno ani kde bydlí, aby k němu nepřišli zloději ho vykrást. O hodnotě domu se nebudeme bavit radši vůbec, za celý život byste si na takový nenašetřili. Tak tento pán se rozhodl, že bude jezdit z vesnice do práce na kole, vzdálenost nějakých padesát kilometrů lesem a po pěšinkách, místy kousek i po cyklostezce. Na tom by ještě nebylo nic divného, kdyby nebyl leden a venku mínus pět a všude v lese sníh a led. Hlavně z něho nesmím udělat hrdinu, abych mu nedělal reklamu.
Abychom tu vysvětlili jeho motivaci jezdit na kole. Kromě radosti z kolového pohybu a přirozené žízně na pivo nebo grog či čaj s rumem mají společnou skupinu a počítají si, kolik kdo ujel za rok kilometrů. Karel je hrozně soutěživý a snaživý a zarputilý a ambiciózní, tak chce vyhrát, a proto jezdí i v zimě neboť uzávěrka soutěže bude už na jaře.
Vyjel brzy ráno za tmy. Od půl deváté s ním byli další účastníci hry ve spojení. Seděli v teple u počítače a vsázeli se mezi sebou, kolikrát po cestě spadne a radili mu podle fotek, co jim posílal, kudy má jet. „Nic si nedokazuj a led objeď, třeba z leva po těch listech.“ Další si zase všimnul napravo v lese malé pěšinky, tak že by to mohl vzít po ní. Aby mohl člověk jet po ledu, tak musí být absolutně střízlivý. „Tak to snad ráno je, ne? No nevím, víš, jaký má vztah k alkoholu,“ vedli mezi sebou odbornou cyklistickou sofistikovanou debatu. Je dobré nebrzdit a být k ledu kolmo, nenaklánět se a nevanglovat. Je vhodné mít připravené nohy, kdyby kolo podjelo a nejet příliš rychle. Obecně ale jezdit po ledě není moudrý nápad. „A nechceš zavolat Hance, aby pro tebe přijela? Ne to zvládnu.“
A opravdu. Normální člověk by buď na kolo v takových podmínkách vůbec nesedal anebo se po prvním pádu vrátil nebo nechal odvézt autem, měl-li by takové možnosti jako Karel, okolo sebe tolik asistentek. Ale ne tak on.
Těch pádů bylo nakonec za celou cestu deset. Do práce dorazil před polednem, ale cestu přežil, helmu si na rozdíl od dřívější vyjížďky ani nerozbil. Na tomto případu lze ukázat, proč to ten hoch dotáhl až tam, kde dnes je. Jako malému se mu ve škole smáli. Na sport moc šikovný nebyl, ale byl snaživý a zarputilý a odjakživa měl silnou vůli. Když se vsázeli, kdo vydrží nejdéle bez dechu, tak vyhrál, protože si to prostě v hlavě tak nastavil a to přesto, že tenkrát měl horší kondici, než ostatní. Abychom z něho ale nedělali jen nešikovného hlupáka. Vystudoval vysokou školu ekonomickou s červeným diplomem.
Jako malý měl v sobě komplex, který překonal v dospělosti svou pílí a pracovitostí. Normální člověk by přece nejel ledovým korytem skoro pět hodin do práce, ne tak magor Karel. Po každém pádu se zvedl, otřepal se a pokračoval dál. A to ani nemá Instagram nebo Facebook, aby se těmi fotkami chlubil, jako bych to udělal já. „To je paráda, v poledne přijedeš do práce, osprchuješ se a můžeš jet autem zase domů,“ dobírali si ho ostatní. „Budu tam delší dobu než vy dohromady a neprovokujte nebo zavedeme píchačky, aby bylo vidět, jak je tam kdo dlouho.“
Další pád hodil za pár týdnů, když zatáčel a na blátě mu to podklouzlo, protože si přitom psal s nějakou blondýnou a nesoustředil se na cestu. A další pak na rovince, když se otáčel, jestli za ním jede jeden pán, se kterým ten den vyjel. A další včera při sjezdu domů, který má projetý padesátkrát.
Je to klikař, a kromě podřeného kolena nebo brady se mu nikdy nic vážného nestane. To se stane těm ustrašeným opatrným chudákům, kteří každý krok-šlap zvažují a padají už předem ve své mysli. Ne tak Karlovi…
