Článek
Tato hrozná tragédie se stala kvůli dvěma prašivým zrádcům z okolí. Jeden z nich se jmenoval František Machů a pocházel ze Zlámance, druhý Oldřich Baťa ze Zlína. Jediný Jan Machů tuhle tragédii přežije, když se mu podaří se vyplazit z hořícího domu a pak se bude schovávat několik hodin v lese. Jedna z obětí se jmenuje František Machů.
pamětní deska v osadě Ploština ukazuje kolik lidí zde zemřelo a odkud pocházeli
Můj dědeček Alois Machů se narodil ve Vysokém Poli, tři kilometry od Ploštiny. Když mi jako malému o té strašné události vyprávěl, neměl jsem z toho rozum, ale říkal mi, že prý ten zrádce nebyl náš příbuzný. V těch končinách se totiž skoro každý jmenuje Machů a na hřbitově v nedalekém Újezdě, kde jsou všechny oběti z Ploštiny pochovány, je spousta hrobů s mým jménem.
Ta událost mne velmi zasáhla. Také proto jsem si přečetl román Ladislava Mňačka „Smrt si říká Engelchen“, který mi věnoval tatínek. Ani dědeček ani táta už nežijí, abych se jich zeptal na věci, kterým jsem nerozuměl. Gestapáci prý měli speciálně vycvičené psy, kteří uměli skočit a kousnout člověka do krku a takto „lovili“ partyzány v lese. V hoře, jak říkají na Valašsku.
Hlavním hrdinou Mňačkova autobiografického románu je vypravěč, který tragédii přežil a po zbytek života si vyčítal, že svým kamarádům nedokázal pomoct. O té události pojednává také skvělý film, který v roce 1963 natočili podle knihy slovenští režiséři (i Ladislav Mňačko byl Slovák, ono je to odtamtud na Slovensko totiž kousek) režiséři Ján Kadár s Elmarem Klosem a v hlavní roli exceloval mladý Jan Kačer. Však se na ten film podívejte a knihu si přečtěte, oboje stojí to za to.
A co se tam tenkrát vlastně stalo? V listopadu 1944 se ze Slovenska do Vizovických vrchů a Beskyd přesunuly jednotky partyzánů z brigády Jana Žižky pod vedením majora Murzina. Partyzáni si zvolili za novou základnu drnovickou osadu Ploština a samoty v jejím okolí. Zdejší lidé byli ochotni rozdělit se s těmi co bojovali o poslední kus slaniny či chleba, o místo a teplo ve skromných světnicích. Odtud partyzáni podnikali záškodnické akce.
navštívil jsem pamětní místo na kole a uvědomil si, jak je v okolí spousta kopců
Na jaře 1945 však do partyzánského oddílu pronikli dva placení konfidenti gestapa – Baťa a Machů. Tito poznali rozložení a počty partyzánů i pasekáře, kteří jim pomáhali. 18. dubna zběhli z hlídky a dostali se do Zlína na gestapo a na základě jejich informací byla uspořádána trestní akce německého policejního komanda SS a speciální protipartyzánské jednotky Josef. 19. dubna 1945 byl čtvrtek. Lidé na Ryliskách, v Újezdě, Vysokém Poli, Drnovicích, Tichově a na Ploštině ještě nic netušili a tak jako každý jiný den se po ránu rozcházeli za jarní prací na polích a v lese, zatímco předehra k vraždění a ohňům už vrcholila.
Výchozím bodem byly Vizovice. Odsud vyrazili dvě skupiny Němců a s nimi i zrádci Machů a Baťa. První obětí se stal Josef Vařák zastřelený u Bratřejova. Dalšími byli v Újezdě zastřelení Ladislav Rangl s manželkou a švagrem. Na samotě Ryliska byl zastřelen 25 letý František Belha a dům zapálen. V troskách pak našla jeho matka spálené tělo.
Smyčka se stahovala okolo Ploštiny. Partyzáni byli včas varování a podařilo se jim utéci do lesa pod Klášťov, a pasekáři zůstali v domnění, že když Němci partyzány nenajdou, tak se jim nic nestane. Ale zrádci ukazovali na domy a konkrétní lidi, kteří pomáhali partyzánům.
Němci prohledávali domy, vyslýchali, rabovali, rozbíjeli. Brali jídlo, oblečení, cennosti, dobytek. Pasekáře bili až do krve a stále chtěli vědět, kde jsou partyzáni. Začali jim zapalovat domy, zahánět jich do nich, střílet a zaživa upalovat. Na Ploštině tak našlo smrt celkem 23 mužů a 1 žena, z toho 9 osob z Drnovic, 7 z Vysokého Pole, 5 z Tichova, 2 z Pozděchova, 1 z Lačnova. Zachránil se jenom jeden, kterému se podařilo z hořícího domu utéci do lesa.
Oběti tragédie byly pohřbeny v pondělí 23. dubna na hřbitově v Újezdě. Ten samý den však řádění fašistů pokračovalo. V Prlově bylo zastřeleno, upáleno a oběšeno 18 občanů z toho 5 žen. A ještě 2. května byly vypáleny nedaleké Vařákovy paseky u Lačnova, kde zahynuli 4 občané. A přitom se tyto všechny hrůzy a tragédie staly několik dnů před osvobozením republiky.
Okolní obce byly osvobozeny 2. a 3. května Rumunskými a Ruskými jednotkami, o čemž svědčí zápis v obecní kronice spolu s podpisy osvobozujících vojáků. Celkem padlo při osvobozování okresu Zlín v dubnu a květnu 134 vojáků Rudé armády, 84 rumunských vojáků a 51 našich občanů.
A co se stalo s ploštinskými zrádci? Baťa byl po válce 30. srpna 1945 odsouzen v Uherském Hradišti k trestu smrti oběšením a Machů byl při útěku zastřelen u Klučenic v okrese Milevsko.
Ploštinské domy byly znovu postaveny roku 1947 a téhož roku také vysvěcena nově postavená kaple na jejichž pilířích jsou desky se jmény všech umučených pasekářů. V roce 1975 byl vybudován Národní kulturní památník odboje a roku 1985 v jedné z nově postavených usedlostí otevřena expozice Muzea jihovýchodní Moravy o boji proti fašismu a za osvobození v okrese Zlín. Památník na Ploštině byl po rekonstrukci před dvěma lety slavnostně otevřen a zmodernizován.
Udělejte si výlet na Valašsko do těch míst a vzpomeňte na nebohé pasekáře, kteří pomáhali partyzánům a kvůli zrádcům museli pár dnů před koncem války zemřít.
(zdroj webové stránky Vysokého Pole https://www.vysokepole.cz/obec/turistika/plostina-134cs.html)
