Článek
Tereza Boučková (*1957) hodně jezdí s manželem na horském kole (o čemž píše i pěkné povídky) a otužuje se. Obě tyto sportovní aktivity velmi oceňuji. A pak se mi také líbí její předchozí knihy a filmy, které podle nich byly natočeny, takže jsem byl velmi zvědav, na její nový román Dům v Matoušově ulici.
Jakmile jsem knihu otevřel, na jeden zátah jsem ji za jediný večer přečetl, což svědčí o tom, jak čtivě se ji autorce podařilo napsat. Kniha mi připomínala Skleněný pokoj Simona Mawera (mimochodem, víte, že tento světoznámý autor v únoru zemřel?) svým pátráním a rozvíjením osudů skutečně žijících lidí ze skutečného domu.
Ať už si myslíme o spisovateli a dramatiku Pavlu Kohoutovi cokoliv (jako rodič selhal, o čemž můžeme číst ve většině knih autorky nebo vidět ve filmu Zemský ráj to napohled dle knižní předlohy Indiánský běh), je jisté, že po něm Tereza Boučková zdědila velký literární talent a schopnost poutavě vyprávět příběhy.
Na osudech svých sousedů v domě, ve kterém od dětství žila a později se do něj znovu nastěhovala, ukazuje téměř sto let historie naší země.
V roce 1927 koupil dům v Matoušově ulici na Smíchově vdovec, židovský právník Eduard Schwarz, aby pro sebe a svou rodinu získal důstojné sídlo. Osudy obyčejných lidí na pozadí velkých dějin, jejich vzdor i prohry, naděje i beznaděj, láska… to je příběh domu v Matoušově ulici. Vklínila se do něho i ruská agrese proti Ukrajině, přepadení Izraele, tragédie na pražské filozofické fakultě. O tom taky Tereza Boučková píše. Podává tak silné osobní svědectví i o našem současném životě.
Při psaní knihy musela prostudovat spoustu historických a odborných materiálů a stálo ji to, jak sama přiznala, rok života a intenzivní práce.
Při četbě o mládí autorky jsem si vzpomněl na román Honzlová od Zdeny Salivarové a také na Dannyho Smiřického a jejího manžela Josefa Škvoreckého. V souvislosti se způsobem psaní Terezy Boučkové se objevuje termín auto fikce. Tento styl vyprávění bychom našli například u Bohumila Hrabala (Svatby v domě) či Ludvíka Vaculíka (Český snář).
Autorka si ani tady neodpustila kritické poznámky na adresu svého otce, se kterým měla/má komplikovaný vztah, což před čtenářem nikdy netajila a netají. Velmi silná je židovská linka, jak nazývá pasáže z koncentračních táborů, která dodává knize na dramatičnosti a vážnosti a ukazuje dějinnou tragédii, která pak plynule přejde až do současnosti, kde si přečteme o tragickém osudu malých zajatých dětí ve válce.
Živě vidím, jak si paní Tereza telefonuje s „pyšnou princeznou“ Alenou Vránovou, která jí říká, že by mohla být její dcera a že krátké manželství s jejím tatínkem byly ty nejtěžší roky jejího života.
Kniha se tak stává až téměř bulvárním záznamem událostí, podobně jako tomu je u Ludvíka Vaculíka. Dočteme se tu o známých osobnostech jako třeba herečce Zitě Kabátové, která v domě bydlela, již zmíněné Aleně Vránové, která tam chvíli žila, než se rozvedla s Pavlem Kohoutem kvůli princi z pohádky Pyšná princezna Vladimíru Rážovi, což její manžel nesl velmi těžce nebo si přečteme o Václavu Havlovi. Ten byl zamilovaný do autorčiny krásné maminky a do domu ji často chodil navštěvovat a psal jí milostné dopisy. „To není možný,“ řekne. „Do tohohle domu a do tohohle bytu jsem kdysi hrrrozně dávno jako hrrrozně malej chodil za Hugem Vavrrrečkou.“ Hugo Vavrečka byl dědečkem Václava Havla a také spisovatel a ředitel v Baťových závodech i ministr druhé republiky.
Překvapivě se tu objeví i slavný režisér Miloš Forman. „Uběhne víc než dvacet let od její smrti, když dostane Miloš Forman, v Československu v šedesátých letech už uznávaný filmový režisér, zvláštní, velmi zvláštní dopis. Žil třicet dva let jako syn v koncentráku zavražděného odbojáře, hrdiny, a najednou se dozvěděl, že Rudolf Forman není pravý otec. A že ten skutečný otec je architekt Otto Kohn!“
Autorce věřím nejen proto, že o ní ze sociálních sítí vím, že bojuje za lidská práva a jako aktivistka se pravidelně účastní různých demonstrací na podporu Ukrajiny či Izraele (někoho možná mohou tyto aktivistické pasáže v knize trochu rušit, mně nevadily). Je svá a nenechá si do ničeho moc mluvit, a přitom chce neustále pomáhat a hledat na lidech to dobré. Tak jak žije, tak také píše. Opravdově. A jelikož má strach, aby jednou neztratila paměť jako její maminka, která na sklonku života trpěla alzheimerem, tak píše, dokud může, protože „nic se nemá odkládat.“
Zrovna před chvílí se objevila na facebooku její fotka před tím skutečným domem v Matoušově ulici a pozvání k besedě. V budoucnu se nějaké s ní rád zúčastním. Paní Terezy si totiž velmi vážím.
Knihu Dům v Matoušově ulici čtenářům rozhodně doporučuji. Hezky se vám bude číst a dozvíte se v ní některé historické souvislosti, o kterých jste třeba neměli ani tušení.
A jsem zvědav, jestli podle knihy vznikne i film. Autorce bych to moc přál. Je dobrou spisovatelkou i dobrým člověkem…
